Historie

I. Počátky

Nikdo totiž nemůže položit jiný základ než ten, který už je položen, a to je Ježíš Kristus. (1Kor 3,11)

Vznik Českobratrské církve evangelické

Pokud chceme zařadit počátky libeňského sboru do dějinných souvislostí, je třeba se zmínit o povstání českých stavů a jejich porážce roku 1920 na Bílé hoře, následnou popravu 27 českých pánů a perzekuci, při níž odchází do emigrace mimo jiných i Jan Amos Komenský. Posléze nastává v českých zemích období násilné rekatolizace, mezi zakázané knihy patří i Bible kralická. Větší změny přinesly až reformy císaře Josefa II. (1741 – 1790). K habsburské monarchii patřily české země až do konce 1. světové války (1914 – 1918). Když se na jejím konci rozšířila zpráva o uznání podmínek míru Rakousko-Uherskem, začaly živelné demonstrace, při nichž český lid jásal v ulicích a ničil symboly mocnářství. Večer 28. října 1918 byl vydán první zákon nové země – zákon o zřízení samostatného státu československého.

Poválečným uspořádáním poměrů v Evropě a ve světě se zabývala Pařížská mírová konference, byly podepsány mírové smlouvy mezi státy Trojdohody (a dalšími) a všemi poraženými státy (Německo, Rakousko, Maďarsko, Turecko). Výsledkem jednání byl tzv. Versailleský mírový systém, který v Evropě vydržel do 30. let, resp. do příchodu nacistů k moci.

Z hlediska dějin křesťanské církve je potřeba zmínit tyto širší souvislosti: Toleranční patent z roku 1781, vydaný Josefem II., povoloval v zemích koruny české jediné dvě protestantské církve: augsburskou (luterské vyznání) a helvetskou (reformované vyznání). Požadavky unie evangelických sborů obou vyznání se silně ozvaly již v roce 1848 a opět roku 1869. V prvních letech války rostla persekuce, evangelické časopisy byly cenzurovány a zastavovány, ale snahy o sjednocení evangelických církví sílily. Když nastalo v roce 1917 určité uvolnění, vyšla ze schůze zástupců obou církví rezoluce o zřízení národní církve evangelické. Dlouholetá přípravná práce nakonec vyústila ve sloučení českých evangelických sborů na generálním shromáždění v Praze ve dnech 17. až 18. prosince 1918.

Jejich společné přiznání k dědictví reformačních otců staré husitské církve a Jednoty bratrské se odrazilo v názvu sjednocené církve – Českobratrská církev evangelická. Za zmínku stojí jistě i skutečnost, že při přípravě sloučení i v prvním období existence nové církve sehrály zcela podstatnou roli osobnosti pražského klimentského sboru, který se stal mj. i mateřským sborem našeho libeňského společenství.

Libeň patřila mezi oblasti, které se postupně měnily na předměstské zemědělské dvorce a letohrádky, až je 19. století plně vtáhlo do města jako průmyslové a obytné zázemí. Roku 1898 byla Libeň povýšena na město, po dalších jednáních mezi představiteli pražské a libeňské radnice bylo posléze dosaženo dohody o připojení Libně ku Praze. Na základě zemského zákona z 16. dubna 1901 se Libeň stala od 12. září téhož roku osmou částí královského hlavního města Prahy. Jak rostla průmyslová Libeň, stahovalo se sem stále více dělnických rodin, pro něž se stavěly pavlačové domy. Romantická a idylická tvář této obce ustoupila dýmajícím komínům a činžovní zástavbě. V roce 1910 měla Libeň podle sčítání 799 domů s 27 192 obyvateli.

„Duší evangelických počítá se zde kol 300, dětí školou povinných asi 60. Libeň vzdálena jest od chrámu klimentského ca 4 km a okolnost tato měla vždy vliv na účast školní mládeže zdejší při službách božích. Dětí libeňských nebylo téměř viděti v chrámě klimentském. Obec pražská při stavbě každé nové školní budovy pamatovala na školní kapli pro mládež katolickou, ale pro evangelickou nevykonalo se v Praze dosud ničeho …“ vzpomíná se v 1. výroční zprávě Evangelické reformované kazatelské stanice v Praze-Libni na rok 1915.

A tak se 5. prosince 1915 schází v síni presbyterů v Praze II, Klimentská ulice k přátelskému pohovoru o poměrech evangelické diaspory v Praze VIII a okolí bři faráři Josef Souček a František Kolda s bratry Černým, Loudou a Pištorou. Je ujednáno, že se libeňští sejdou a bude-li to přáním širšího shromáždění, učiní se pokus k vybudování kazatelské stanice.

Na neděli 26. prosince 1915 pak zve senior a farář klimentského sboru Josef Souček s presbyterem Jaroslavem Pištorou rodiče v Libni do zasedací síně zámku libeňského ku přátelskému rozhovoru. Z tohoto setkání vyplynul souhlas, aby byla v Libni založena kazatelská stanice a aby se začalo s vyučováním mládeže. Současně byl zvolen výbor, kde předsedou byl Josef Louda a jednatelem Jaroslav Pištora.

První řádná schůze výboru kazatelské stanice – členové byli Josef Černý (pokladník), Josef Hlavatý (knihovník), Josef Louda (předseda), Jaroslav Pištora (jednatel) a Bohuslav Slabý (místopředseda) – se konala 13. ledna 1916 v místnostech kavárny na Palmovce. Předmětem jednání byla hlavně otázka místnosti pro bohoslužby a další konání. Zde také padla zmínka o možnosti pronajmutí místnosti v domě čp. 141 v bývalém magistrátě. Ale až na třetí žádost se městská rada v lednu 1917 usnesla propůjčit místnost na starém magistrátě (budova se nacházela na dnešní Zenklově ulici v místech tzv. Bílého domu). Harmonium zapůjčil žižkovský sbor a 8. dubna 1917 se zde konaly první bohoslužby pro mládež, které obstaral senior Josef Souček, přítomné děti s rodiči povzbudil i sen. kurátor F. Kavka. Výroční zpráva klimentského sboru pak zaznamenala, že „stanice kazatelská Praha VIII (Libeň) byla založena už r. 1915, ale první shromáždění bylo dne 8. dubna 1917, když městská rada pražská propůjčila k konání shromáždění místnost v domě č. 141 v ul. Primátorské“.

Když se tedy v roce 1918 naše dvě větve evangelické církve spojovaly, byla Libeň s přilehlými Vysočany a Hloubětínem již rok kazatelskou stanicí reformovaného sboru klimentského (šlo o sbor helvétského vyznání, čili kalvínský proud v protestantismu). Ovocem práce klimentského sboru byl nejen náš sbor, ale i pražské sbory v Nuslích, Uhříněvsi a Holešovicích. Další rok již dětské bohoslužby v Libni ustupují bohoslužbám pro dospělé, zřizuje se odbor pro sociální péči a odbor Jeronýmovy jednoty.

     V roce 1920 se začínají konat každý čtvrtek i biblické večery a cyklus přednášek pro přestoupivší, jež vedli František Bednář a Josef Souček. Od září se pak začalo s nedělní školou, v roce 1920 se pořádal první bazar.