Najdete nás: U Pošty 1098/6, Praha 8
ukázat na mapě
Farář: telefon: 777 823 540

První vikář a farář

První vikář a farář Vladimír Jehlička

(* 1900 Žiželice n. Cidl. – † 1973),
v libeňském sboru 1927 – 1961

Jsme spolupracovníci na Božím díle, a vy jste Boží pole,
Boží stavba.
(1Kor 3,9)

Československo bylo parlamentní demokratickou republikou, založenou na ideji československého národa. Prezidentem se stává T. G. Masaryk, který měl na společnost velký vliv a na církev hleděl očima sociologa, na poměr státu a církve pak očima praktického politika, sám tíhl k husitství. Do československých poměrů vážně zasáhla světová hospodářská krize (černý pátek na newyorské burze v roce 1929), která způsobila vzestup nezaměstnanosti. Dalším vážným zásahem byl nástup nacismu v sousedním Německu. Vzniká Sudetoněmecká strana (henleinovci), víceméně řízená z nacistického Německa, která využívala situace a vyvolávala zvláště v pohraničí protičeskoslovenské nálady. Situace se radikalizuje a vrcholí pučem v září 1938. Československá vláda sice toto vystoupení henleinovců ještě paralyzovala, ale přišla mnichovská dohoda Velké Británie, Francie, Německa a Itálie.

V období po 1. světové válce byla Českobratrská církev evangelická pod vlivem probuzeného národního vědomí a znovunabyté svobody. Byl to také ideál demokratický, který velmi silně působil na vytvoření ovzduší ve sborech. Církev byla pyšná na to, že prezident Masaryk byl jejím členem, i když on sám své členství prakticky neprojevoval. Život ve sborech plynul zpočátku bez otřesů a komplikací. Nelze však říci, že by byli evangelíci v republice nějak protěžováni. Ve vládě byla trvale zastoupena vlivná katolická politická strana, evangelíci neměli žádné podobné zastoupení. Poprvé od dob tolerance se však hlásí tisíce věřících do evangelické církve, která je překvapena touto situací a nemá dost pracovníků. Přestupovým hnutím jsou zasažena města, církev proniká i do nových sociálních vrstev. Přestupové hnutí v letech 1919 až 1923 přivádí do církve především dělníky, ale vedle nich se objevují i příslušníci odborně vzdělané inteligence. Jinak bylo potřeba čelit obecné protiřímské náladě a církev musela usilovat o duchovní setrvání v podstatných kořenech duchovní tradice a duchovních potřeb současnosti, aby této náladě nepodlehla.

Členové výboru

Počátkem roku 1923 měla libeňská kazatelská stanice přes 2 000 členů, z nichž až 1 800 bylo nově přistouplých. Toto „přestupové“ hnutí výrazně poznamenalo budoucí tvář libeňského sboru i celé církve. Práce libeňských evangelíků byla usilovná, nedělní školu vedl br. učitel Slabý, kromě nedělní školy a sdružení mládeže pracoval i odbor sociální péče, konaly se nedělní přednášky a téměř denně se v kapli konala nějaká schůzka.V roce 1923 byla synodnímu výboru podána žádost o zřízení filiálního sboru. V červnu 1924 je rozhodnuto požádat synodní výbor, „by svolil, by směl br. farář Václav Miler Libni slovem Božím a vyučováním sloužiti i dále, neb dosud bylo to povoleno na jeden rok od 1/7 23. Žádost podá se prostřednictvím farního úřadu klimentského“. Úmluva byla dojednána do 30. září 1925. 18. 12. 1924 se kazatelská stanice mění na filiální sbor. V červnu 1926 bylo zřízeno v Libni místo vikáře, ale br. Miler toto místo nepřijímá a odchází do penze. Volbou 27. 10. 1926 se vikářem libeňského sboru stává br. Vladimír Jehlička.

Roku 1925 se z libeňské kazatelské stanice stává filiální sbor. Když br. f. Miler nepřijímá místo vikáře v Libni, byl „vypsán konkurs, na který došla pouze jediná nabídka br. vikáře Vladimíra Jehličky z Král. Vinohrad, tč. ve Chlebích“. V říjnu 1926 je staršími zvolen vikářem a v lednu 1927 je synodním výborem potvrzen. Jeho instalace byla v neděli 13. března a pamětníci vzpomínali „krásnou řeč br. konseniora St. Čapka, který mj. řekl, že pastýř v Orientě stádo nežene před sebou, nýbrž jde před ním. Proto duchovní pastýř bude vždycky svému sboru příkladem, a to nejen běžnou občanskou bezúhonností, ale více – svatým zápalem, ohněm pro věc království Božího. Pásti stádo Boží vyžaduje organizační talent, schopnost vytvořiti obecenství svatých. Bude zapotřebí nazývati vše pravým jménem, vystříhati se malicherností, býti vysoko povznešen nad strany a třídy a míti evangelium za tmel pojícím všechnu roztříštěnost..“

13.3.1927 – Informace o instalaci br. vikáře Jehličky do Kostnické jiskry, Českobratrská jednota a Českobratrské hlasy. V neděli 13. března … krásná řeč br. konseniora St. Čapka, promluvil i br. dr. Boháč za synodní výbor, br. Černík za seniorát a dlouholetý příznivec a pracovník v Libni br. prof. dr. Bednář za mateřský sbor klimentský, br. Šutera za bohoslovce aj. Instalovaný pak kázal na text 1Kor 2,1-2 … za kolegy bohoslovce z Husovy fakulty promluvil br. bohoslovec Šutera, který připomněl, že br. Jehlička je prvý, jenž vystudoval na české bohoslovecké fakultě. … br. vikář kázal na text 1Kor 2,1-2; kázání skvělé formou, hutné obsahem bylo vyznáním duchovního před svým sborem.

7. 10. 1927 je kurátorem zvolen za br. Jaroslava Pištoru, který rezignoval pro nemoc, Josef Hlavatý.

Roku 1928 byla provedena nástavba čtyř pater podle původních plánů schválených v roce1922 a vydáno dodatečné prodloužení k dostavění pro Fil. sbor Českobratrské církve evangelické  v Praze-Libni. S nástavbou započato 16.července 1928 a dokončena úplně byla koncem roku 1928. Nástavbu provedla firma Freiwald a Böhm, stavitelé v Karlíně. Oproti původnímu plánu z roku 1922 byla změněna fasáda a výška pater. Českobratrským event. vikářem byl Vladimír Jehlička, kurátorem Jos. Hlavatý a pokladníkem Bedřich Drda. Dům byl obýván nájemníky již od ledna 1929.

 

V květnu 1929 sborové shromáždění projevilo jednomyslný souhlas s osamostatněním. Libeňský sbor se od prosince 1929, rozhodnutím synodního výboru za souhlasu zemské správní komise, stává úplně samostatným farním sborem. V prosinci seniorátní úřad také poslal dekret o potvrzení samostatného farního sboru, v němž se nám přidělují obce Hor. Počernice, Satalice, Vinoř, Dol. Počernice, Kyje, Kbely, Dol. a Hor. Chabry, Čimice, Chvaly, Svépravice a Brnky a ustanovilo prozatímním administrátorem klimentského faráře br. Timotea Kašpara a žádalo o zvolení staršovstva. Na únorovém sborovém shromáždění v roce následujícím jsou staršími zvoleni: Adamovská Anna; Břečka Josef; Černý Josef; Drda Bedřich; Harant Matěj; Hlavatý Josef; Chadima Jan; Koutek Karel; Krotký Josef; Kuželka Bedřich; Procházka Jan; Slabý Bohuslav; Soukupová Anna; Vech Rudolf; Vlček Jan. Revizoři účtů: Baum Rudolf a Šorma Václav. Náhradníci: Buldra Břetislav; Eber Jaroslav; Havelka Matěj; Janáček František; Kohout Josef; Martinovský Josef; Prudil Augustin; Šiffer Karel.V březnu 1930 přichází dopis od synod. výboru, že „není závad, aby byl farářem našeho sboru zvolen dosavadní vikář br. Jehlička“. To se již od roku 1928 zvedal nad sborovými místnostmi činžovní dům a výtěžek nájemného pomáhal splácet veliké dluhy za jeho stavbu.

V lednu 1932 se objevuje požadavek, který byl realizován, a v Hor. Počernicích je zřízena kazatelská stanice, k níž přináležely Hor. Počernice, Chvaly, Svépravice, Xaverov, Čertousy, Vinoř, Satalice a Sychrov. V červnu se br. farář Jehlička oženil s Věrou Chadimovou, která se zapojila do sborové práce. Bratr kurátor Hlavatý pronesl na staršovstvu v březnu 1933 na adresu rozhádaných starších tato slova:

Bratři a sestro! Prve než přikročíme k jednání, dovolte mi několik slov. Věřím,že si všichni přejete, aby vzniklé rozpory ustoupily bratrské shodě, aby vzrušení ustoupilo klidnému a rozvážnému jednání. Pravda, život je boj, život křesťana má býti boj proti zlu, proti hříchu. To zlo, ten hřích sídlí v každém z nás. Je proto potřebí, abychom své úsilí obrátili nejprve každý k sobě samému a zpytovali sama sebe. Každý sám musí předstoupiti před zrcadlo zákona Božího a v něm se ze všech stran shlížeti. Jistě objeví se mnohé, co bude potřebovati nápravy aneb úplného odstranění. Pozná jak je to těžké změniti své já dle zásad Kristových. Zákon Kristův, zákon lásky je jednoduchý, ale ve svých důsledcích dalekosáhlý. Kdo sebe dle svého zpytuje, dojde k poznání, jak velká míra skromnosti a pokory je potřebí, aby bylo mu možno jíti cestou Kristem naznačenou. Dokáže-li to kdo, naučí se též shovívavosti s porozuměním dívati se na svého bližního, naučí se také pravidlům, jež Kristus dává nám pro náš poměr k našim bližním.Nesuďte, abyste nebyli souzeni. Nebo kterýmž soudem soudíte, týmž budete souzeni a kterou měrou měříte, tou bude Vám zase odměřeno. Nebo jestliže odpustíte bratřím pády jejich, odpustí i Vám nebeský Otec. Jestliže pak neodpustíte bližním svým pádů jejich aniž Otec Váš odpustí Vám pádů Vašich.Blahoslavení čistého srdce Boha viděti budou. Blahoslaveni, kteříž pokoj působí, nebo oni synové Boží slouti budou. Má-li tedy pokoj  mezi námi vládnouti, musíme každý z nás pokoj působiti, nečekati až druhý tak bude činiti. Každý musíme se snažiti bratra svého v díle pokoje předstihovati. Máme si v prvé řadě všímati těch dobrých stránek svého bližního a pro ty si ho vážiti a milovati. Zdá se mi, že mnoho hledíme na ty stinné stránky svých bližních. Tím vzniká nám dojem, že ty stinné stránky  převyšují vše ostatní a zastiňují to dobré našeho bližního. V minulých dnech přemýšlel jsem o tom, jak bylo by možno uklidniti naše mysle, jak dospěti k vzájemnému dorozumění. Jelikož v našich schůzích se to nedaří, napadlo mě, že snad podařilo by se to, kdyby jednotliví bratři odporujících si názorů mezi sebou bratrsky si řekli své výtky a jeden druhému klidně vysvětlili jaké pohnutky ho vytýkanému vedli, neb objevil jeho omyl. Doufám, že řada věcí se tím vyjasní, vysvětlí a tím dosavadní rozpory odstraní neb alespoň hodně zmírní. Byl jsem přítomen rozhovoru obou bratří. Věděl jsem, že mnohé co se zdálo velmi závažným se buď vysvětlilo úplně neb aspoň z velké části. To co na konec zbylo, dá se doufám po úvaze upřímnou láskou snad také aspoň z části překlenouti.Velice by mě potěšilo, kdybyste tuto cestu uznali za schůdnou a snažili se ji následovati. Byl by to jistě dobrý krok ven z dnešní situace. Přál bych si ze srdce, abychom se všichni upřímně roztoužili po věcech Božího království, po obecenství s Kristem, tak abychom zase s radostí chodili do naší Husovy kaple a abychom dovedli to, co zde nepěkného vyrostlo bratrským způsobem odstranili.

Krize však zažehnána nebyla, v prosinci 1933 dochází ke stížnosti na Sbor, kterou poslalo několik rezignujících členů staršovstva, včetně rezignujícího kurátora br. Hlavatého. Seniorátní výbor šetřil celou situaci na dubnovém staršovstvu libeňského sboru za účasti seniorátního kurátora Jindř. Hrozného. Záznam uvádí, že „byl zaveden rozhovor, při tom bylo prokázáno, že řada výtek, stížností a obav dotyčných bratří není náležitě opodstatněna a odůvodněna, ostatní stížnosti pak byly uvedeny na pravou míru“, takže nakonec byla krize s pomocí Boží přece jen zažehnána. V květnu 1934 je kurátorem zvolen br. Jan Zajíček, o rok později se kurátorem stává br. Karel Siegl. V roce 1937 Sbor prodává nezastavěnou parcelu, aby snížil své dluhy, vzniklé při stavbě Husovy kaple. Libeňský sbor pracuje na velkém území a stává se jedním z největších pražských sborů. Bohoslužby se konají od roku 1937 také v Kobylisích, které se o rok později stávají kazatelskou stanicí a v roce 1939 filiálním sborem.