Najdete nás: U Pošty 1098/6, Praha 8
ukázat na mapě
Farář: telefon: 777 823 540

Druhý libeňský farář

Farář Miloš Šourek

Miloš Šourek (* 8.4.1908 Křížlice – + 31.1.1991)
v libeňském sboru 1961 – 1978

Jak nesmírná je hloubka Božího bohatství, jeho moudrosti i vědění! Jak nevyzpytatelné jsou jeho soudy a nevystopovatelné jeho cesty! (Ř 11,33)

Totalitní režim nad církvemi vykonával tzv. státní dozor centrálním úřadem, příslušným krajským národním výborem a okresními národními výbory prostřednictvím církevních tajemníků. V popředí pozornosti těchto tajemníků bylo zejména udělování státního souhlasu pro výkon duchovenské služby (pro každé ustanovení i přemístění faráře bylo třeba předem získat státní souhlas) a výběr posluchačů na bohosloveckou fakultu. Vztah církví ke státu byl legislativně upraven zákonem o hospodářském zabezpečení církví a náboženských společností státem (č. 218/1949 Sb.) Na zákon pak navazovaly další vládní nařízení a výnosy. Svobodnou existenci církví významně omezily zejména vládní nařízení o bohosloveckých fakultách z července 1950, výnosy o dozoru nad vyučováním náboženství z roku 1950 a výnosy o vydání pastýřských listů, oběžníků, instrukcí, pastoračních dopisů a jiných projevů z června 1952. Prováděním církevní politiky pověřil stát po roce 1949 Státní úřad pro věci církevní (SÚC), po roce 1969 Sekretariáty pro věci církevní při federální a české vládě, při krajských a okresních národních výborech. Rozhodnutí církevních sekretariátů byla ovlivňována Státní bezpečností. Tím, že nebyly definovány podmínky pro udělení státního souhlasu, jeho udělení nebo odmítnutí spočívalo na blahovůli církevních tajemníků a vyplývalo především z politického posouzení osoby, pro kterou byl souhlas žádán. Církve neměly na udělení státního souhlasu vliv a nemohly se pro absenci právní opory účinně bránit. Krátké období tání v Sovětském svazu v polovině šedesátých let vedlo i k uvolnění v tehdejší Československé socialistické republice a k Pražskému jaru v roce 1968. Naděje na „socialismus s lidskou tváří“ byly na rozkaz Moskvy rázně ukončeny invazí států Varšavské smlouvy, oficiálně nazvanou „bratrská pomoc“. Po srpnovém vpádu v roce 1968 řada lidí emigrovala, doma nastoupila tzv. normalizace. K 1. lednu 1969 bylo Československo přeměněno na federaci dvou formálně suverénních národních států, České socialistické republiky a Slovenské socialistické republiky. Následující dvě desetiletí jsou označována za vládu „šedé zóny“, vládu konformismu.

Na počátku sedmdesátých let dochází k zatýkání těch, kteří se otevřeně stavěli proti nástupu normalizačního režimu, tzv. nepohodlných osob. V sedmdesátém roce však již došlo k prvním politickým procesům a jeden z procesů byl namířen i proti evangelickým intelektuálům. Vlna perzekucí pak vyvrcholila v roce 1972. Z těchto důvodů se mnozí opoziční představitelé stáhli do oblasti nepolitické činnosti. Vznikl tzv. samizdat, což byly texty rozšiřované v neoficiálním oběhu (opisy, xerokopie) a v omezeném počtu exemplářů, protože legálně nemohly být z různých důvodů (politických, ideových, ekonomických) vydány.

S volbou nového duchovního se Sbor v Libni dostal do problémů. Dosavadní zdejší vikář J. Bartička v té době projevil zájem o tento post. V červnovém sezení staršovstva bylo na doporučení synodní rady usneseno povolati br. M. Šourka. Tehdy však radili z církevního odd. NVP, aby se br. Šourek ucházel o Spořilov, protože v případě jeho zvolení v Libni by musel odtud odejít br. vikář Bartička. Proto údobí od 1. července do 17. října 1961 bylo dobou různých úvah, jednání a čekání na konečné rozhodnutí. Zároveň pak bylo uvažováno o br. Bartičkovi jako téměř jistém nástupci br. f. Jehličky. Když pak konečně příslušný úřad dal souhlas k volbě br. Šourka farářem v Libni – a to v okamžiku, kdy už se s tím téměř nepočítalo – byla tu příliš krátká lhůta k představení nejen v mateřském sboru, ale i v obou kazat. stanicích. Na mimořádné říjnové schůzi staršovstva podal náměstek syn. rady farář Čapek vysvětlení k celé situaci a uvedl, že syn. rada nemůže změnit rozhodnutí ministerstva a NVP a doporučil k volbě libeňského faráře br. Šourka ze Šumperka. Když pak dr. Šimek informoval o komplikacích na Spořilově a celkové situaci ve věci obsazování farářských míst, staršovstvo vzalo rozhodnutí ministerstva a ústř. nár. výboru na vědomí. Volba nového faráře byla určena na 12. 11., kdy volbu řídil br. f. Jan Miřejovský z Prahy u Klimenta.Ale volba dopadla nerozhodně, ač br. Šourek soustředil na sebe nejvíce, nikoli však většinu odevzdaných hlasů (pro Miloše Šourka odevzdáno 47 hlasů, prázdných lístků bylo 35, se jménem Jaroslav Bartička bylo 18 lístků). Staršovstvo se tedy rozhodlo povolat br. Šourka za vikáře, což se 14. 11. 1961 stalo. Sbor tak měl dva vikáře. Státní souhlas však byl udělen s tím, aby v Libni pracoval jen jeden duchovní. Syn. rada oznámila, že od 16. listopadu 1961 je povolán br. Miloš Šourek za vikáře u Libeňského sboru.

Čas rozjitřenou atmosféru utlumil, Sbor se s novým vikářem seznámil a Miloš Šourek byl v neděli 1. 4. 1962 sborovým shromážděním zvolen a 13. května byl uveden seniorem B. Hrejsou do úřadu. Současně složilo nové staršovstvo svůj slib, kurátorem byl zvolen Jan Apl; místokurátorem Jan Háva; jednatel či zapisovatel byl Lad. Kynčl; pokladníkem Prudký; hospodářem Lauterman. Ustanoveny odbory: křesťanské služby; hospodářský; výchovný; evangelisační. Rozloučení s br. f. Jehličkou a jeho paní, jakož i bývalým kurátorem sboru dr. J. Lavičkou bylo 22. dubna, s br. Bartičkou a jeho paní se rozloučili 29. 4., neboť byl zvolen farářem na Spořilově. Sestra Bělčická pro nemoc své dcery nemohla nadále zastávat funkci sborové sestry a slíbila setrvat nejdéle do konce června.Sbor nesl všecka znamení útlumu duchovního života celé naší církve, která pod tlakem vládnoucí ateistické ideologie a lhostejné společnosti zatím hledala svou přiměřenou podobu. Zatím co kartotéka zaznamenávala 2 500 členů, ve shromáždění se napočítalo kolem 50 bratří a sester, většinou pokročilejšího věku, hlouček ve Vysočanech a hlouček v kazatelské stanici v Hloubětíně. Místo několika set dětí, ještě nedávno vyučovaných ve školních hodinách náboženství, jich bylo sotva dvacet v nedělní besídce. Byly ustaveny čtyři odbory, které měly udávat směr budoucí činnosti: evangelizační pro zvěstování a misii, výchovný pro vzdělávání v rodině a ve sboru, křesťanská služba pro péči o nemocné a staré, odbor hospodářský.V listopadu 1962 si sbor připomínal čtyřicet let od postavení Husovy kaple. Čtyři nedělní odpoledne sboru přednášeli synodní senior V. Hájek, jeho náměstek Vl. Čapek, senior B. Hrejsa a br. Jeschke, vzpomínali bři Pištora, Slabý, Jehlička a další pamětníci. Ukázalo se, že je třeba kapli upravit – zavést nové osvětlení, vymalovat, na radikální opravu čekaly varhany.

V červnu 1965 pak od církevního oddělení Nár. výboru v Praze došel souhlas ke koupi varhan; zřízena komise technická, která má dozírat a kontrolovat stavbu varhan. Byl vysloven požadavek naladit piano. Zároveň byly rozbourány kůlničky na dvoře a přeneseny do sklepa, zároveň tam bylo zřízeno elektrické vedení. Byla vyklizena místnost ve Vysočanech, která sloužila pro bohoslužby. V červenci 1968 bylo hlavní náplní schůze staršovstva čtení memoranda, zaslaného vládním orgánům, které se v několika konkrétních návrzích snažilo o řešení nápravy vztahů mezi církví a státem a usilovalo o to, aby křesťané nebyli svazováni jako občané s plným právem na vedení vlastního života.

Přichází však Srpen 1968. Postoj věřících evangelíků k okupaci vyjádřila synodní rada prohlášením, v němž se staví bezvýhradně za naši vládu a A. Dubčaka v čele komunistické strany. Toto prohlášení bylo čteno plzeňským rozhlasem, kam jej dopravil br. Dus. Dopis byl rozeslán do sborů a v německém překladu se dostal i do sborů v NSR. Br. farář prosil všechny presbytery o spolupráci, protože jako jediný pražský člen syn. rady pracoval za náměstka syn. seniora br. Vlad. Čapka, který ležel v nemocnici se srdeční chorobou. Požadavky naší církve, zaslané ministerstvu v memorandu, se realizovaly v říjnu 1968 následovně: církevní tajemníci ve své funkci zůstali, ale změnil se jejich postoj k církvím. Byli informováni, že mají církve chránit a ne zasahovat proti nim, mají řešit spíše hospodářské věci. O souhlas s kázáním pozvaného kazatele se již nežádá. Spolky prozatím povoleny nejsou. Uprázdněné sbory, které mají samy projeví potřebu kazatele, mohou být obsazeny, ale ve vlastní režii. Tiskový zákon dosud nevyšel. Nakladatelství Kalich nebylo zatím povoleno, záležitost byla odsunuta na jaro. Sociální ústavy nebudou zatím vráceny.

V září 1970 se staršovstvo rozhodlo obnovit kdysi zavedenou službu dvou presbyterů před každými bohoslužbami; služba by měla za úkol uvítat bratry a sestry do shromáždění, zodpovědět případné dotazy, podat zpěvníky apod. Dále bylo rozhodnuto obnovit modlitební chvilky čtvrthodinu před nedělními bohoslužbami. Církevní tajemník z ONV nevyhověl naší žádosti o povolení vikáře do našeho sboru, ale syn. rada nám jej přidělila od října jako stipendistu. Ve Sboru je zavedena rodinná neděle, vždy první neděle v měsíci, kde měl br. farář kratší kázání dětem a po jejich odchodu dospělým. Odbor Kostnické jednoty uspořádal řadu přednášek, organizoval zájezdy do jiných sborů pod vedením br. B. Kloudy, v kazatelské stanici v Hloubětíně farář Šourek kázal čtrnáctidenně a sestra Bezoušková povzbuzovala k účasti, podobně jako to činila sestra A. Hlavatá ve Vysočanech, pokud se zde hlouček evangelíků shromažďoval. Br. farář navrhl na zkoušku nový způsob bohoslužeb – děti by přišly s rodiči na bohoslužby, br. vikář jim udělá krátký výklad. Při druhé písni děti s br. vikářem odejdou do kanceláře, kde budou mít samostatný program. Bohoslužby budou pokračovat kázáním br. faráře. V prosinci 1970 přichází přípis z ministerstva kultury, které požaduje hlášení každého shromáždění, kromě obvyklých bohoslužeb, ke schválení.

21. března na sborovém shromáždění zvoleno nové staršovstvo; br. Apl, dlouholetý kurátor sboru, požádal o uvolnění z fce, novým kurátorem byl 6.4.1971 zvolen br. Jiří Šula, místopředsedou zůstal br. Škoda. Zapisovatelkou zůstala ses. Šulová, pokladníkem br. Panoch, hospodářem br. Kynčl. Členové staršovstva rozděleni do jednotlivých pracovních odborů: hospodářský; výchovný; evangelizační;křesťanská služba.

Synodní rada poskytla půjčku 10 000 Kč na opravu komínů na sborovém domě. Br. farář oznámil, že výtěžek z přednášek, které konal předminulý rok v NSR a Švýcarsku dal k dispozici na zřízení plynového vytápění kaple. Za část peněz z přednášek však byl zakoupen stereo magnetofon a gramofon. V říjnu 1971 bylo rozhodnuto, že kázání pro děti v neděli při bohoslužbách zůstanou, ale budou kratší a text nebude rozveden v následujícím kázání pro dospělé, ale bude text jiný. V prosinci zažádáno ministerstvo, aby našemu sboru povolilo přijmout dar z ciziny na zakoupení kamen na horký vzduch zn. Dantherm, které jsou zde k dostání pouze za valuty, tedy v Tuzexu.V říjnu 1972 presbyteři usoudili, že by bylo dobré jednou za čas se zdržet po kázání a pohovořit o kázání buď v kolektivu nebo jednotlivě. O rok později se hovoří o palčivém problému Sboru – docházce dětí do náboženské výchovy. Bylo konstatováno, že to souvisí se zaměřením v rodině, kdy ani rodiče nechodí do kostela, vymlouvají to nedostatkem času a také děti omlouvají přílišným zatížením ve škole přes týden a nutností jet z Prahy na neděli.V roce 1974 začínají presbyteři chodit s magnetofonem s natočenými bohoslužbami k některým nemocným. V srpnu bylo v kanceláři Sboru zjištěno vloupání, pachatelé vypáčili dveře a odcizili hotovost v pokladně. 17. srpna byla v Praze a okolí vichřice s krupobitím, která byla příčinou opětného (předtím 9. 7.) zaplavení suterénní sborové síně vodou.Na dubnové (1975) ustavující schůzi staršovstva byl kurátorem zvolen opět Jiří Šula; místokurátorem Ferdinand Škoda; pokladníkem Ladislav Pospíšil; hospodářem Jaroslav Hrouda; zapisovatelkou Vlasta Aplová. Poprvé v historii libeňského sboru se neutvořila skupinka nedělní školy. Byl to však tehdy obecný úkaz, že děti nechodí na náboženství, tím pádem se také poprvé v historii sboru nekonala vánoční besídka pro malý počet dětí v nedělní škole.O rok později bylo konstatováno, že se osvědčily diskusní besedy po nedělním kázání a bylo připomenuto, že by text nedělního kázání měl být zapsán na nějaké tabuli pro lepší zapamatování. Dále byl vznesen požadavek, aby při sv. Večeři Páně se nedávaly košíčky se sbírkou na Stůl Páně. Církevní úřad na základě písemného požadavku povolil položení podlahy v kapli a stanovil lhůtu do konce roku. V listopadu 1976, po zvážení návrhů na nápis v modlitebně po jejím vymalování, byl odhlasován verš „Božímu slovu žádostivi buďte“. Byly provedeny i opravy v suterénu a na schodišti k suterénu.

10. května1977 vyzval bratr farář Šourek staršovstvo k úvahám o požádání nového faráře, neboť vážně uvažuje o odchodu. Konstatováno, že mládež pořádá poslední pátek v každém měsíci „libeňský pátek“ s účastí některého pěveckého kroužku evangelické mládeže.

Staršovstvo se vyjadřuje k poslednímu vývoj v naší církvi – přes nesouhlas syn. seniora dr. V. Kejše – 31 bratří a sester, většinou farářů a vikářů, podalo federálnímu shromáždění přípis, v němž připomínají nedostatky a přehmaty státní právy vůči naší církvi, resp. jednotlivým osobám v ní. Synodní senior v důsledku této nekázně podal rezignaci, kterou však synodní rada nepřijala. Proto bylo svoláno synodní zastupitelstvo, které bylo o celé záležitosti informováno. Vyslovilo důvěru syn. radě i syn. seniorovi a rozhodlo se uvést v platnost do doby konání XX. synodu kárný řád. Bohoslovecká fakulta se k situaci naší církve vyjádřila vydáním prohlášení, které shrnula do osmi tezí. Toto prohlášení bylo přijato staršovstvem s výhradami.

11. října 1977 byla provedena tajná volba kurátora; zvolena sestra Vlasta Aplová, které volbu přijala pouze na dobu do dalších voleb.

V lednu 1978 při rozhovoru o VP bylo doporučeno vytváření menších kruhů kolem stolu Páně a též podání ruky jako symbol odpuštění a pokoje. V březnu byly zakoupeny pro sborovou místnost v suterénu nové stoly. Začalo hledání nového duchovního, ale buď oslovený kandidaturu nepřijal, anebo nedostat státní souhlas. A tak, když koncem srpna br. f. Šourek, vzhledem ke zdravotnímu stavu své manželky, ukončil činnost,

byl správou Sboru pověřen administrátor br. Dan Drápal.

Vzpomínka br. faráře Miloše Šourka:

Nejdříve myslím na nepochopitelnou Boží věrnost a milosrdenství, které jako hvězda stálo nad mým nedobrovolným přechodem z moravského Šumperka do Prahy i nad celou mou prací v tomto sboru. Nevybral jsem si jej sám, nikdy jsem na Prahu jako na své působiště nemyslel, byl jsem sem poslán a povolán. –„Srdce člověka přemýšlí o cestě své, ale Hospodin spravuje kroky.“ (Př 16,9)
Jsme tedy s manželkou v Libni. Ve vzpomínkách se nám vybavují tváře i osudy lidí, k nimž jsme byli posláni se slovem od Hospodina, jež mělo oslovit, potěšit, proměnit, stali se našimi bratry a sestrami, s nimiž nás spojila láska Kristova, obecenství modliteb i stolu Páně. Kolik jich bylo! Chtěl bych je jmenovat, řada by však byla příliš dlouhá. Je krásné přijít jako neznámí a hned být členy rodiny Božího lidu.
Kde začít, kam především napřít svou snahu? Nejdříve zajisté bylo třeba navázat na dlouholetou věrnou práci faráře Vladimíra Jehličky, který nemocný odcházel do důchodu, a na činnost staršovstva a vikářů, kteří zde působili. Avšak píše se rok 1961: libeňský sbor nese všecka znamení útlumu duchovního života celé naší církve, která pod tlakem vládnoucí ateistické ideologie a lhostejné společnosti zatím hledá svou přiměřenou podobu.
Zatím co kartotéka zaznamenává 2500 členů, ve shromáždění je kolem 50 bratří a sester, většinou pokročilejšího věku, hlouček ve Vysočanech a hlouček v Hloubětíně. Místo několika set dětí ještě nedávno vyučovaných ve školních hodinách náboženství je jich tu sotva dvacet v nedělní besídce. Kam se poděly ostatní? Fotografie minulých let ukazují řady bíle oděných dívek a pěkných chlapců při konfirmaci, nyní jich není víc než 4 nebo 5 v roce. To všechno jistě přímo nutí ptát se, proč lidé v našich sborech tak málo odolávají náporu životní orientace bez Boha, bez modlitby a bez bohoslužeb. Je třeba nově zkoumat základy budování sboru. Víme, že bez pokání a modliteb se nic nepohne kupředu. Mluvíme o tom ve staršovstvu – zde by měl být předvoj všech snah. Nově zvolený kurátor Jan Apl i ostatní presbyteři mají pro to porozumění. Jsou ustaveny čtyři odbory, které mají udávat směr budoucí činnosti: evangelizační pro zvěstování a misii, výchovný pro vzdělávání v rodině a ve sboru, křesťanská služba pro péči o nemocné a staré a odbor hospodářský, který bude mít také moc a moc práce. Každý odbor bude mít „svou“ neděli pro širší sejití odpoledne.
Velmi mi ležela na srdci snaha o další vzdělávání v otázkách víry a v prohlubování biblické známosti. Týkalo se to presbyterů, ale i širšího zastupitelstva, které tehdy ještě existovalo. Snažili jsme se shromažďovat je k jakýmsi malým biblickým kurzům. Šlo mi také o střední generaci, které tu bylo tak málo, a byl jsem velmi šťastný, když se podařilo utvořit kruh k rozhovorům o přerůzných tématech.
Středem úsilí o hlubší poznání Písma svatého zůstávají biblické hodiny. V jejich srdečném prostředí má kazatel možnost dostat se blíže k lidem a v biblických výkladech a rozhovorech vidět, jak Bible stále dnešně odpovídá na základní otázky lidského života. Měl jsem biblické hodiny po celou tu dobu rád. Málo se však dařilo snaze získat pro účast více bratří a mládeže.
Nesnadná byla – a jistě i nadále zůstává – práce s dětmi. Velkoměsto nepřeje soustředěnému vzdělávání dětí. Rozptýlenost a vzdálenost rodin od sborového domu, zaměstnanost obou rodičů, někdy i jejich nezájem, dlouhá letní přestávka – to vše stále ohrožuje pravidelnou docházku a soustavnější křesťanskou výchovu. Jedinou pomocí je tu rodinné vedení dětí ke zbožnosti, Písmu svatému, modlitbě, písni. Avšak zapojení do sborové rodiny zůstává naléhavou potřebou pro duchovní růst dětí, rodičů i sboru.
Míval jsem tedy biblické hodiny pro děti v týdnu v naději, že zaseté semeno vzroste pro budoucí sbor. Několik let jsem učil i v nedělní besídce po bohoslužbách, později, když přibyli učitelé, mohly se děti shromažďovat během bohoslužeb. Kolem roku 1970 jsme zavedli rodinnou neděli, vždy první neděli v měsíci, kde jsem měl kratší kázání dětem a po jejich odchodu dospělým.
A pak tu byla konfirmace – oč skromnější proti těm na fotografiích! Snažili jsme se dát přípravě dobrou péči, přece však se nedařilo ani ty nemnohé, kteří přišli, tak zasáhnout, aby jejich cesta vedla přes sdružení mládeže k aktivnímu členství ve sboru. Byl to stálý osten pro mne i pro sbor.
Ale napodiv, bylo tu sdružení mládeže, někdy hrst a někdy početný houf mladých, svěžích lidí z Libně i z jiných sborů, mládeže veselé i vážné, bylo tu mnoho zpěvu, ale i vážných biblických úvah, rozhovorů ve snaze dobrat se pravdy a najít správnou orientaci pro život. Vím, že i v dřívějších dobách byla někdy právě mládež nejživější částí sboru. Rád na ni myslím, prožil jsem v ní a s ní mnoho krásných chvil.
K činnosti faráře podstatně patří i pastýřská péče o nemocné, staré, hledající, odcizené. I zde, při vší dobré snaze navštívit a poznat co nejvíce členů sboru doma, v nemocnici, v domovech důchodců, shledává člověk, že na to prostě nestačí a zůstává mnoho dluhů. Bez pomoci druhých nelze tento úkol zvládnout. Velikou a velmi potřebnou pomocí byly tu sestry z křesťanské služby, které obětavě pomáhaly.
Bylo ve sboru i mnoho další činnosti. Odbor Kostnické jednoty uspořádal přemnoho přednášek, organizoval zájezdy do jiných sborů pod vedením bratra B. Kloudy, byla tu i kazatelská místa v Hloubětíně, kde jsem kázal čtrnáctidenně a kde sestra Bezoušková s dojemnou obětavostí povzbuzovala k účasti, podobně jako to činila vzácná sestra A. Hlavatá ve Vysočanech, pokud se zde hlouček evangelíků shromažďoval.
Sbor má ovšem také své starosti hospodářské. Bylo třeba mnoho oprav a úprav, které vedl po bratru Aplovi kurátor Jiří Šula. Sbor zakoupil nové varhany, upravil sborové prostory a staral se o sborový dům. Zde však, dík sborové sestře a účetní, byl farář méně vázán starostmi o sborové hospodářství, byť i tak zbylo na něho dost.
Dařilo se to, co na počátku táhlo myslí novému kazateli? Dařilo i nedařilo, jak to i Pán Ježíš v podobenství o rozsévači vysvětluje. Ve vší částečnosti našeho díla, ve vší proměnlivosti lidí i poměrů Slovo Boží zůstává na věky. Je neproměnné, a přece chce být zvěstováno nově, překvapivě, časově i nadčasově. Taková je touha kazatele, aby mu bylo dáno Slovo, které by proniklo k srdcím posluchačů a stalo se světlem na jejich životní cestě, setkáním s Bohem. Tak zůstávalo nedělní shromáždění základem i středem sborového života. I dával si libeňský kazatel opět a opět otázku, zda jeho kázání jsou živým pozváním dnešnímu člověku k nalezení cesty ze životní prázdnoty ke spočinutí v Bohu. Bylo tu po celou dobu mnoho skrytého vzdychání a modliteb: Pane, použij si i těchto mých slabých slov pro své cíle. Bylo tu však i mnoho pokorného podivu nad tím, že může jako zvěstovatel evangelia stát v tak slavné službě, a také mnoho radosti, že Slovo Boží působí silou své pravdy, že živý Kristus přichází, aby lidské slovo učinil svým Slovem.
V roce 1978 jsem odcházel do důchodu s důvěrou, že po mně přichází kazatel stejného duchovního zaměření, s nadějí, že sbor duchovně poroste, a s přáním, aby na jeho působení spočinulo bohaté Boží požehnání. Dnes se těšíme z toho, že tomu tak jest a my můžeme dále zůstávat ve spojení s ním a s těmi, kteří v něm žijí.“ Miloš Šourek

V únoru 1979 bylo Sboru přípisem nařízeno, aby na dveřích far. úřadu byly vyznačeny úřední hodiny a doba, kdy bývá přítomen administrátor sboru. V březnu byl za kurátora opět zvolen br. Šula; místokurátorem Milada Markusová; zapisovatelkou zůstává Vlasta Aplová; pokladník Ladislav Pospíšil; hospodář Jaroslav Hrouda. Prof. ThDr. Milan Opočenský upozornil hledající Sbor na faráře Pavla Smetanu z Hošťálkové a velmi ho doporučuje jako příp. kandidáta pro náš sbor. V sekretariátě Úřadu pro věci církevní v Řásnovce zástupcům Sboru sdělili, že kdybychom br. faráře Smetanu požádali a synod. rada dala souhlas, nebyli by proti tomu.