Historie

Devadesátá léta

Farář Bohuslav Otřísal

(* 1921 Nikolčice – + 1995)
1991 – 1994 Praha-Libeň

A milost našeho Pána se nadmíru rozhojnila a s ní víra i láska v Kristu Ježíši. (Tm 1,14)

Politické změny v bývalém Sovětském svazu, katastrofální stav československého národního hospodářství a tlak části obyvatel republiky, zvláště mladých lidí a inteligence na odchod komunistů z mocenských pozic způsobily pád více než čtyřicet let trvajícího totalitního režimu. – „Převzali jsme dům s děravou střechou a prorezavělým potrubím…“ charakterizoval situaci státu prezident obnovené demokratické republiky. „Škody způsobené minulým režimem na našem hospodářství se však nedají srovnat s tragickými škodami, napáchanými komunisty na způsobu myšlení a charakteru lidí. Střechu lze vyspravit a potrubí je možné vyměnit, ale přeměnit deformované duše není v lidských možnostech. Budou myslet, žít a jednat jako deformované stejně tak v demokracii a kapitalismu jako v diktatuře a „reálném socialismu“. Zde může pomoci jen Bůh.“

Také sbory Českobratrské církve evangelické byly minulým režimem těžce poškozeny a nyní doufaly, že členové sboru, kteří v minulých desetiletích společenství věřících opustili ze strachu před kádrovými důsledky v zaměstnání i v soukromém životě, se nyní ve znovuzískané svobodě do sboru opět vrátí. Tyto naděje se však většinou nenaplnily. Nová doba přinesla nové problémy i nové možnosti a jak léta plynula, ateismus a lhostejný postoj k církvím se spíše ještě rozšiřoval a prohluboval, než aby mizel spolu s komunistickou mocí. Naopak se ještě prolnul s touhou po zbohatnutí, čemuž lidé obětují čas i veškeré síly, a často i své dobré svědomí.

Brzy po „sametové“ revoluci byl bratr farář Pavel Smetana povolán, aby – kromě své farářské služby v libeňském sboru – zastupoval synodního seniora bratra ThDr. Josefa Hromádku jako jeho úřadující náměstek. V roce 1991 byl pak sám synodem zvolen synodním seniorem a sbor v Libni zůstal bez instalovaného faráře.

Řízením Božím přichází z Vinohrad do Libeňského sboru v této nesnadné době farář a dlouholetý senior pražského seniorátu, bratr Bohuslav Otřísal, který se na důchod přistěhoval v roce 1990 do libeňského sborového domu.

Ve skromné funkci vikáře (zvolen v únoru 1991) se ujímá kazatelské činnosti i dalších farářských úkolů ve sboru, které ještě rozšiřuje o vyučování dětí ve školách. Doba jeho obětavé práce se ukázala delší než původně očekával. Protáhla se na dva a půl roku až do srpna 1993, kdy bratr emeritní senior Bohuslav Otřísal se ze zdravotních důvodů vzdal funkce vikáře sboru. Staršovstvo totiž dlouho a bezvýsledně hledalo nového faráře. Sbor byl zatím administrován farářem kobyliského sboru, bratrem Jiřím Štorkem, který vypomáhal podle svých možností i jako kazatel. Dále v tomto období působili jako kazatelé též členové staršovstva bratr Petr Pokorný, sestra farářka Karla Trojanová, výpomocní kazatelé, dále člen sboru bratr Jakub S. Trojan a hostující kazatelé. Biblické hodiny vedl v tomto údobí bratr farář Bohuslav Otřísal, čakovické ekumenické společenství bratr Pavel Tůma a také pondělní Kruh starší generace pokračoval ve své činnosti a biblických besedách, k nimž nyní účinně přispíval i bratr farář Otřísal. V roce 1990 byla zvolena kurátorkou sboru sestra Věra Kovářová.

Na přelomu let 1990-1991 povolil sbor Evangelické fakultě UK vestavět do půdy sborového domu tři byty pro fakultní učitele, což se uskutečnilo v letech 1991 až 1993 a Husův dům se tím zvyšuje o další patro. Vestavbu provedla firma Ateliér Genesis, účelové zařízení Synodní rady, přejímka byla v září 1991. Při této příležitosti přistavěla fakulta ke sborovému domu i výtah. S fakultou byla uzavřena smlouva o částečné spoluúčasti na finančním hospodaření v bytové části domu. Libeňský sbor dále v období let 1992 a 1993 prováděl rekonstrukci suterénního sborového sálu a přilehlých prostorů, uvolněného přízemního bytu na sborovou klubovnu a restauraci farářského bytu. Po demoličních pracích ve sborovém sále i přilehlých sklepních prostorech byla provedena rekonstrukce topení, přestavba všech zmíněných prostorů, osazení dveří, úpravy elektroinstalace a její zabudování do stěn, vybudování sklepních kotců. V přízemním bytu byly rovněž po demolicích provedeny stavební úpravy a rekonstrukce topení. Sborový sál, klubovna i přilehlé suterénní prostory byly nově vymalovány. Pro suterénní sborový sál i pro klubovnu bylo koupeno úplné vybavení nábytkem, včetně čalouněného.

Emeritní senior Bohuslav Otřísal

Libeňský sbor dále v období let 1992 a 1993 prováděl rekonstrukci suterénního sborového sálu a přilehlých prostorů, uvolněného přízemního bytu na sborovou klubovnu a restauraci farářského bytu.

Po demoličních pracích ve sborovém sále i přilehlých sklepních prostorech byla provedena rekonstrukce topení, přestavba všech zmíněných prostorů, osazení dveří, úpravy elektroinstalace a její zabudování do stěn, vybudování sklepních kotců. V přízemním bytu byly rovněž po demolicích provedeny stavební úpravy a rekonstrukce topení. Sborový sál, klubovna i přilehlé suterénní prostory byly nově vymalovány. Pro suterénní sborový sál i pro klubovnu bylo koupeno úplné vybavení nábytkem, včetně čalouněného.

Cena této rekonstrukce se vším vybavením přesáhla milion Kč. Od Městského úřadu Praha sbor obdržel příspěvek ve výši 594.000,- Kč. Zbytek byl uhrazen postupně externími dary tuzemskými i zahraničními, jakož i dary a bezúročnými půjčkami od členů sboru.

V souvislosti s dlouhodobým propůjčováním sborových prostor bývalému holešovickému sboru (později Křesťanské společenství Praha) prošel libeňský sbor v tomto obtížném období zkušeností s letničním hnutím. Pod vlivem způsobu zbožnosti této denominace vytvořily se v naší mládeži dvě letniční skupiny, které se stále více separovaly od sboru, ale i jedna od druhé. Větší skupina postupně ovládla sdružení mládeže, ostatní byli odrazeni, přestali chodit do mládeže a ztratili se i sboru. „Letniční“ mladí lidé ve svém sboru neviděli již rovnocenné bratry a sestry ve víře, ale pouze misijní pole. Prohlašovali, že kázáním našich farářů nerozumějí a že jim duchovně nic nedávají. Ve svých důsledcích to postupně vedlo k tomu, že si nakonec vynutili vlastní, od sboru oddělené bohoslužby přesto, že žádný z těchto mladých nebyl ochoten připravit se a složit před synodní radou kazatelské zkoušky. Menší letniční skupina se později rozpadla, když se její vůdce odstěhoval do severních Čech, a větší skupina opustila libeňský sbor a připojila se ke Křesťanskému společenství Praha, jehož shromáždění se již dlouhou dobu zúčastňovala a kde se tito mladí lidé dali dokonce i překřtít.

(Z vánoční besedy starší generace v roce 1992)

Bylo velkou chybou, že mládež byla příliš dlouhou dobu ponechána sama sobě a že se ve staršovstvu nenašel nikdo, kdo by se jí soustavně věnoval, vedl ji k sounáležitosti se sborem a ke zdravému křesťanství lásky a služby. Lze si ovšem klást otázku, zda by vůbec někdo při svém zaměstnání a jiných povinnostech byl schopen věnovat se soustavně mládeži a zda by za daných okolností mohl tyto mladé lidi usměrnit.

Libeňský sbor tak v této době ztratil téměř všechnu mládež a do budoucnosti to pro sbor znamenalo značné oslabení střední generace se všemi důsledky. Je samozřejmé, že se tento rozkol částečně odrazil i do starších generací sboru a dokonce i do jednání a vztahů ve staršovstvu. Vše se ale postupně zase uklidnilo se vzájemným porozuměním a odpuštěním, což mezi křesťany ani není jinak možné.

Než přejdeme od tohoto ohlédnutí za minulostí k výroční zprávě za poslední pětileté období, je třeba ještě s velikou vděčností vzpomenout na obětavou práci manželek libeňských farářů – sestry Věry Jehličkové, sestry Miloslavy Šourkové, sestry Zdenky Smetanové a sestry Marie Otřísalové. Vždyť na manželkách našich evangelických farářů spočívá velká část práce ve sboru, kterou konají navíc ke své práci v domácnosti, k výchově dětí, hostitelským povinnostem při nespočetných návštěvách na faře. Manželky farářů často nahrazují varhaníka, učí v Nedělní škole, starají se o nasycení hostů i při rozsáhlejších sborových akcích, konají nespočetné drobné úkoly, o nichž sbor často ani neví, jsou oporou svým mužům-farářům v jejich náročné a úplné nasazení vyžadující službě v dobách radostných i tíživých. I když sestra Miloslava Šourková, pro svůj zdravotní stav upoutaná na invalidní vozík, nemohla konat mnohé práce ve sboru, přesto se pravidelně zúčastňovala bohoslužeb a byla svému manželovi velikou oporou.