Historie

Únor 1948

Jsou to falešní apoštolové, nepoctiví dělníci, přestrojení za apoštoly Kristovy. A není divu, vždyť sám satan se převléká za anděla světla; není tedy nic překvapujícího na tom, že se jeho služebníci převlékají za služebníky spravedlnosti. Jejich konec bude jako jejich skutky! (2Kor 11,13-15)

V únoru 1948 převzala vedení státu Komunistická strana Československa, jejíž ideologií byl marxismus-leninismus, ve své podstatě ateistická ideologie.

Prezident Beneš jmenuje Gottwaldův kabinet (foto profimedia.cz)

Vztah mezi státem a církví byl upraven církevními zákony z roku 1949, podle nichž církev má svou autonomii, ale dozor nad ní vykonávají státní orgány. Duchovní všech církví jsou placeni státem, i když jejich zaměstnavatelem zůstává církev. K volbě a ustanovení duchovních všech kategorií je zapotřebí předchozí státní souhlas, který na žádost synodní rady udělovaly příslušné státní úřady.

Započalo čtyřicetileté období násilného prosazování materialistické ideologie, potlačování církví, velkoplošné „vymývání mozků“, omezování počtu studentů teologických fakult, kádrování kazatelů a odebírání práva kázat těm, kteří se projevili kriticky k metodám a ideologii vládnoucího režimu, schvalování či neschvalování kazatelů významnějších sborů. Ale také v nejrůznějších zaměstnáních jsou lidé podle kádrových dotazníků a posudků trestáni za křesťanskou víru přemisťováním na méně odpovědnou, a ovšem méně placenou práci. Konají se politické procesy, věznění a popravy, lidé si odpykávají tresty za své přesvědčení v táborech nucených prácí a v uranových dolech, odkud se vracejí s podlomeným zdravím. V zemi vládne strach, udavačství, život dvojí tváře. Děti jsou vedeny v Pionýru a mládež v organizaci ČSM k donášení na rodiče a učitele a tím více na křesťanské kazatele i aktivní členy sborů a farností. Nastala doba temna a morální deformace národa. Na schůzích a politických školeních v továrnách i úřadech a ovšem i všemi prostředky masové komunikace jsou lidé zpracováváni v intencích režimu. Studená válka v mezinárodních vztazích a třídní boj ve vnitrostátních poměrech podněcovaly ke vzájemné nedůvěře mezi národy i mezi jednotlivci. Svět byl plný neklidu a strachu z atomové války.

V říjnu 1948 je voleno staršovstvo. Jeho členy zůstávají: Froula Leopold, Háva Jan, Ing.Hlavatý Josef, Klouda Bohumil, Kynčl Ladislav, Lauterkranc Josef, Makovský Samuel. Pro trvale nemocného Trávníčka Benedikta navrženo čestné členství. Jako noví kandidáti: Kalášek Jan, Jelínek Antonín, Fialová Marie, Pošíková Hermína, Bešťák Václav, Chadima Jan, Vyšín František, Marek Josef, Kohout Josef, dr. Lavička Josef, Mayer Emanuel, Mikulecký Jaroslav, Němečková Marie, dr. Zeman Václav, Siegl Karel. Z řad náhradníků zůstávají Apl Jan, Bureš , Česánek Václav. Za náhradníky se navrhují: Bulant Rudolf, Marek Vojtěch, Dušek Karel, Pšenský Jaroslav, Ježko Ondrej, Poláček Adolf, Hluchý Václav, Vech Rudolf. Pod vedením kapelníka p. Berky se opět rozbíhá pěvecký kroužek.

Rok 1949

V lednu 1949 byla stavbou varhan změněna úprava přední části kaple; byla odstraněna kazatelna a vyvýšen stůl Páně. Pro různé názory byla požádána synodní rada o názor odborníka-architekta. Dubnový (1949) plánovaný evangelizační večer se nekonal; protože osvětový odbor jeho konání nedoporučil s poznámkou, že nic v programu neukazovalo na budovatelské úsilí pracujícího lidu, což prý nesmí ani v evangelizačním večeru chybět. K poradě o ustavení kazatelské stanice Vysočany se sešlo jen 10 bratří a tak byla zatím věc odložena.

V lednu 1950 byl postaven nový stůl Páně a přijat návrh, aby stůl zůstal hladký bez ozdoby (beránek), navrhované ing.arch. Barešem. Synodní rada vydává přípis, v němž cituje výnos úřadu pro věci církevní, aby obsazování bytů v církevních budovách se dělo jen se svolením státního úřadu pro věci církevní. V květnu pak je církevním oddělením Ústředního národního výboru hl. m. Prahy schválen vikář Jan Horký.

V roce 1951 se staly Kobylisy i Horní Počernice samostatnými sbory. Libeňský sbor měl v padesátých letech dle kartotéky 2 230 členů. V roce 1952 začala sestra Laudovská vyučovat náboženství na školách na Proseku a v Nových Vysočanech, vzniká kazatelská stanice ve Vysočanech. Na příkaz odevzdány úřadům matriky, u sboru budou dále vedeny matriky církevní. Je vydáno nařízení úřadu pro věci církevní, že není dovoleno bráti si dovolenou na bohoslužby o Velkém pátku, což platilo to pro všechny členy naší církve. Synodní rada znovu upozornila, že ke kázání je nutno mít povolení. Stejně tak pro vydávání oběžníků, pastýřských listů apod. je zapotřebí souhlas církevního tajemníka. V říjnu 1953 se Sbor dozvídá, že „v Hloubětíně není dovoleno konati dále bohoslužby ve škole ze zdravotních důvodů“. Bratr Josef Lavička byl v říjnu 1954 zvolen kurátorem sboru, místokurátorem Vojtěch Marek. V roce 1955 požádal pražský seniorát libeňský sbor o přifaření kazatelské stanice v Čakovicích.

  V říjnu 1956 je sborovým vikářem zvolen Jaroslav Bartička, který nastoupil od 1. 11 1956 a obzvláště v posledních letech působení faráře Vl. Jehličky nesl na svých bedrech značnou část práce ve sboru.

Sborová zpráva za rok 1959 –, kdy bylo třicáté výročí farního sboru, – nevyznívá již tak radostně jako před deseti lety. Ustalo vyučování náboženství na školách a sbor v Libni zachycoval ve své nedělní škole jen 34 dětí. Ustaly přístupy nových členů k církvi, účast na shromážděních se znatelně zmenšila. Ubylo laických pracovníků. Členové sboru se museli ptát sami sebe, čím je jim jejich křesťanská víra a zda opravdu, nejen formálně, chtějí patřit do církve, zda jsou pro svou víru ochotni nést i rizika daná politickou situací.

Rok 1960

Zápis ze září 1961 říká, že „br. farář Vladimír Jehlička šel do důchodu dnem 30. 8. 1961 a tímto dnem přestává být také naším farářem. Zatím je duchovním správcem našeho sboru br. vikář Jaroslav Bartička až do definitivního obsazení farářského místa. V prosinci, když nám br. f. Jehlička oznámil, že svůj duchovní úřad, vzhledem ke svému zdravotnímu stavu bude moci zastávati nejdéle do 31. prosince 1961, usneslo se staršovstvo povolat za jeho nástupce br. vik. Bartičku, který v roce minulém složil úspěšně farářskou zkoušku a do sborové činnosti se slušně zapojil. Synodní rada však doporučila povolat bývalého šumperského faráře a člena synodní rady br. M. Šourka za předpokladu, že by br. Jar. Bartička zde zůstal nadále ve funkci vikáře. Staršovstvo tomuto přání synodní rady vyhovělo ve své schůzi v červnu 1961. Církevní oddělení Nár. výboru hl. m. Prahy se dosud o tomto řešení nevyslovilo. V případě, že nedojde státní souhlas k tomuto řešení navrhované syn. radou, zůstává v platnosti rozhodnutí staršovstva z prosince 1960 a bude žádáno, aby náš dosavadní vikář br. Bartička byl uveden do funkce faráře zdejšího sboru. … Staršovstvo bude zachovávat ve vděčné paměti dlouholetou zdárnou práci a činnost br. f. Vl. Jehličky i jeho paní Věry, která mu byla v jeho funkci horlivou pomocnicí a rozloučí se s manžely Jehličkovými u příležitosti uvedení v úřad nového faráře.“

V roce 1961 se tedy libeňský sbor rozloučil se svým dlouholetým pastýřem, bratrem Vladimírem Jehličkou, který mu sloužil k víře dlouhá léta, za dob radostných i bolestných, a pro nebezpečnou oční chorobu musel odejít do penze. S volbou nového faráře se však objevuje v libeňském sboru určitá krize.

(Sdružení mládeže o Silvestru v roce 1956)