Prosit o Ducha svatého

Ježíš jim řekl: „Někdo z vás bude mít přítele, půjde k němu o půlnoci a řekne mu: ‚Příteli, půjč mi tři chleby, protože právě teď ke mně přišel přítel, který je na cestách, a já mu nemám co dát. On mu zevnitř odpoví: ‚Neobtěžuj mne! Dveře jsou již zavřeny a děti jsou se mnou na lůžku. Nebudu přece vstávat, abych ti to dal.‘ Pravím vám, i když nevstane a nevyhoví mu, ač je jeho přítel, vstane pro jeho neodbytnost a dá mu vše, co potřebuje. A tak vám pravím: Proste, a bude vám dáno; hledejte, a naleznete; tlučte, a bude vám otevřeno. Neboť každý, kdo prosí, dostává, a kdo hledá, nalézá, a kdo tluče, tomu bude otevřeno. Což je mezi vámi otec, který by dal svému synu hada, když ho prosí o rybu? Nebo by mu dal štíra, když ho prosí o vejce? Jestliže tedy vy, ač jste zlí, umíte svým dětem dávat dobré dary, čím spíše váš Otec z nebe dá Ducha svatého těm, kdo ho prosí!“ (Lukáš 11,5-13)

Úvod: Tajemná trojjedinost

V jádru praxe i učení křesťanské víry najdeme přesvědčení, že Bůh je trojjediný. Při křesťanských křtech tedy zní tato formule: Křtím tě ve jméno Boha Otce, Syna i Ducha svatého. Na konci našich bohoslužeb zní nejednou trojiční požehnání: Milost našeho Pána Ježíše Krista, láska Boha Otce a přítomnost Ducha svatého buď se všemi vámi.

Bůh je trojjediný. Rozumově se to vysvětlit nedá, ale to je dobře, protože kdybychom Pána Boha uměli rozebrat na kousky, přesně definovat a znovu složit zpátky, přestal by být Bohem.

I. Duch svatý – Boží dech stvoření

Z tajemných trojjediných Božích bytostí je ještě zvlášť záhadná ta, které říkáme „Duch“. „Duch svatý.“ Slovo duch je v češtině nejen pro naše děti zatíženo soudobým způsobem užívání. Duch je v českých pohádkách nejčastěji jakýmsi nehmotných strašidlem. Klíčem k porozumění toho, kdo DS skutečně je a co podle Bible dělá, je proto pro nás Čechy 21. století paradoxně návrat do původního, velmi starobylého hebrejského textu SZ. Tam totiž velmi rychle zjistíme, že slovo duch znamená rovněž vítr a má velmi blízko ke slovu dech. A je ženského rodu.

Už na počátku všeho se Boží duch / vítr / dech vznáší nad prapůvodní nicotou či chaosem. Jak jsme před chvíli četli z první biblické knihy: „Země byla pustá a prázdná a nad propastnou tůní byla tma. Ale nad vodami vznášel se duch Boží.“ Je to právě Boží duch / vítr, který řadí souřadnice a trajektorie vesmíru a hvězd, aby vytvořily řád. Díky tomuto řádu se naše Země za chvíli bude moci stát místem pro život. A tento život vnese do již dříve uspořádané neživé přírody opět Boží duch / Boží vítr. A když se uprostřed rostlin a zvířat objeví člověk jako koruna stvoření a Boží obraz, Bůh ho oživí vdechnutím svého ducha / svého dechu. Cituji z Žalmu, který zněl před chvíli: „Nebesa byla učiněna Hospodinovým slovem, dechem jeho úst pak všechen jejich zástup. (…) Co on řekl, to se stalo, jak přikázal, tak vše stojí.“ (Ž 33,6.9)

Katolický kněz a evoluční biolog v jedné osobě M. O. Vácha často zdůrazňuje, že neživá příroda (třeba skály) a člověk mají stejnou podstatu. Že vlastně člověk je takovou „tančící skálou“. Ten rozdíl mezi skalisky a námi působí právě Boží duch / vítr / dech, který do nás lidí vdechuje kousíček Boží moci a energie, abychom se mohli stát jeho obrazem a správci jeho stvoření.

II. Duch svatý – inspirace církve

Obdobně důležitý je Boží Duch, Duch svatý, i podle vyprávění Nového zákona. Tam je jeho hlavním darem zrození víry, a to jak v jednotlivých lidských srdcích, tak ve společenství. Když Duch svatý o Letnicích, deset dní po Ježíšově nanebevstoupení, sestoupí v dosud nevídané míře na zem, z bázlivých učedníků vznikne církev. Jsou pro víru nově zapáleni – téměř doslova, vzpomeňte na ohnivé jazyky. Začnou statečně a srozumitelně svou důvěru v Boha a v jeho Krista sdílet ve svém okolí – vzpomeňte na dar jiných řečí, díky kterému mohli víru sdílet i s poutníky z jiných krajů. Dnešní svatodušní bohoslužby tedy vlastně slavíme současně jako připomínku letničního daru Božího Ducha a jako narozeniny církve.

III. Bůh jako nerudný soused?

V tomto kontextu velkých dějin mezi Bohem, zemí a člověkem nás možná o to více překvapí ústřední Ježíšova ilustrace z jeho výzvy k modlitbám za dar Ducha svatého. Mluvíme o Božích darech stvoření, o daru vzniku a prohlubování důvěry v Boha. A Ježíš se v této souvislosti neostýchá Pána Boha přirovnat k nerudnému sousedu. Cituji Ježíšova slova: „Někdo z vás bude mít přítele, půjde k němu o půlnoci a řekne mu: ‚Příteli, půjč mi tři chleby, protože právě teď ke mně přišel přítel, který je na cestách, a já mu nemám co dát.‘ On mu zevnitř odpoví: ‚Neobtěžuj mne! Dveře jsou již zavřeny a děti jsou se mnou na lůžku. Nebudu přece vstávat, abych ti to dal.’“ (L 11,5-7).

Vyprávění čerpá ze zkušenosti běžného života na palestinské vesnici. Samozřejmě tam nejsou žádné prodejny či večerky. Každý dům si produkoval nezbytné potraviny pro vlastní potřebu. Z důvěrné známosti věděl jeden o druhém, kdo má ještě chleba, třeba čerstvě napečen z odpoledne. Jeden člověk dostal nečekanou noční návštěvu. To tehdy nebylo neobvyklé. A bylo nemyslitelné, aby žádost pocestného a navíc přítele o pohostinnost byla odepřena. Hostitel ovšem právě žádnou zásobu chleba navíc neměl. Proto šel o půlnoci za sousedem, také přítelem. Vždyť u nich ještě večer pekli, bylo to od nich cítit. Sousedova nevrlá odpověď byla velmi pochopitelná. Celá rodina spávala tehdy najednou v jedné místnosti. Vstát, najít, zabalit a předat chléb, to mohlo znamenat všechny probudit. Nakonec ovšem již usínající soused prosícímu příteli svůj chleba poskytne. Primárně ne na základě přátelského vztahu, ale „aby měl už konečně pokoj“.

IV. Proste! Hledejte! Tlučte!

Ježíš volí takto provokativní ilustraci především proto, aby nás vyprovokoval a namotivoval k prosbám o dobré Boží dary, především o dar Ducha svatého: „Pravím vám, i když nevstane a nevyhoví mu, ač je jeho přítel, vstane a vyhoví mu pro jeho neodbytnost a dám mu vše, co potřebuje. A tak vám pravím: Proste, a bude vám dáno; hledejte, a naleznete; tlučte, a bude vám otevřeno.“ (L 11,8-9)

Ježíš ví, že máme o Boží štědrosti i konkrétně o daru Ducha svatého mnohé pochybnosti. Ta hlavní pochybnost se týká toho, zda tyto Boží dary skutečně dostanu, pokud o ně budu prosit. Proto vypráví to skandální podobenství o nerudném sousedovi, který svému příteli nakonec vyhoví, ač se mu zpočátku nechce. A říká, že Pán Bůh samozřejmě není nerudný protiva, ale milující Otec svých dětí. Proto nás Ježíš začíná učit: „Proste, a bude vám dáno.“ V očích svých učedníků – tehdy i dnes – ovšem zahlédne nedůvěru, protože jim to řekne znovu trochu jinak: „Hledejte a naleznete.“ A pak opakuje potřetí: „Tlučte, a bude vám otevřeno.“ Protože však zná všelijakou lidskou povahu, řekne počtvrté: „Každý, kdo prosí, dostává.“ Pak si uvědomí, že nás ještě pořád nepřesvědčil, tak řekne popáté: „Kdo hledá, nalézá.“ A znovu pošesté: „Kdo tluče, tomu bude otevřeno.“

Proč to říká šestkrát? Právě proto, že nás dobře zná. Je nám velice zatěžko uvěřit, že nám Bůh vůbec něco krásného jenom tak dá – natožpak něco tak neobvyklého a nádherného jako svatého Ducha a dary, které ho doprovází.

Ovšem i když se dostaneme za první překážku pochybností, někteří z nás se zastaví u další překážky, kterou je strach. Bojíme se toho, co přijmeme. Bude to skutečně dobré? Proto Ježíš užije další provokativní příměr. Srovnání s lidským otcem. Jestliže dítě požádá o rybu, žádný otec mu místo ní nedá hada. Jestliže dítě požádá o vejce, žádný otec mu nedá štíra (v. 11-12). Ani by nás nenapadlo takto zacházet s našimi dětmi. Ježíš však říká, že ve srovnání s Bohem jsme zlí! Jestliže bychom tedy my s našimi dětmi takto nezacházeli, je nemyslitelné, že by Bůh něco podobného udělal nám. On nás nezradí. Jestliže prosíme o svatého Ducha a jeho úžasné dary, dostaneme právě to, o co jsme prosili.

Je samozřejmě důležité, aby v našem životě nebylo neodpuštění nebo nějaký jiný hřích a abychom se odvrátili od každé špatnosti. I když to však uděláme – třebas jako dnes hned na počátku bohoslužeb – stále v nás zůstane jakýsi neurčitý pocit nehodnosti. Proč by Bůh dával něco tak výjimečného právě nám? Možná by Pán Bůh své dary byl ochoten dát nějakému pokročilejšímu nebo zbožnějšímu křesťanovi, ale mně ne! Ježíš však neříká: „Oč spíše Otec z nebe dá Ducha svatého všem zralým křesťanům.“ Jeho slova zní takto prostě: „Čím spíše váš Otec z nebe těm, kdo ho o to prosí.“

Závěr: Prosit o Ducha svatého

Celé dnešní kázání chce být výzvou, abychom prosili o Ducha svatého. Za chvíli ve chvíli pro tiché modlitby nebo v písni po kázání. Když budeme stát vpředu a přijímat Kristovu večeři. Když se budeme modlit večer před spaním nebo ráno po probuzení.

Duch svatý chce přece i dnes dát vznikat novým krásným věcem. V životech jednotlivců i sborů. Oživit víru jednotlivců i přitažlivost křesťanských společenství.

Chce i dnes dát inspiraci do našeho zpěvu, hudby i do jiných kreativních činností. Ve SZ je např. jedna pozoruhodná zmínka o tom, že Duchem svatým byl naplněn řemeslník Besaleel. Byl podle slov Bible naplněn moudrostí, důvtipem a znalosti každého díla, aby uměl dovedně pracovat se zlatem, stříbrem a mědí, opracovávat kameny… a obrábět dřevo… Cokoli kreativního může být naplněno ještě něčím navíc. Požehnáním moci Ducha svatého. Třeba zpěvy a písně našich skupin a pěveckých sborů…

Duch svatý chce i dnes vytvářet řád z chaosu. I dnes chce vnášet řád do neuspořádaných životů jednotlivců i společenství – rodin, farností… Osvobodit lidi od návyků a závislostí, které jim škodí. Naplnit svými dary lidi, kteří mají správně vést ostatní. Vyvádět nás ze zmatku a uzdravit porušené vztahy.

Prosme o dar Ducha svatého, aby nám mohlo být dán. Hledejme cesty jeho působení, abychom je nalezli a vstoupili na ně. Tlučme, aby nám Bůh otevřel pokladnici Ducha svatého.