Najdete nás: U Pošty 1098/6, Praha 8
ukázat na mapě
Farář: telefon: 777 823 540

Tři poutníci nedělního večera

Kniha: Lukáš 24,13-35; Žalm 118,16-23

Datum: 28. 4. 2019

Autor: Mirjam Marková

Úvod: Je po všem…

Dva poutníci. Dva lidé, kteří prožili životní zklamání, kterým se zhroutil svět, jejichž naděje selhala, jejichž očekávání se nevyplnila. Je po všem, je čas vrátit se domů a zapomenout. Vydali se tedy na cestu, ale všechny ty podivné události posledních dní nejsou schopní nechat za sebou tak lehce, jako hradby Jeruzaléma. Mají toho plnou hlavu a ani mluvit nedokážou o ničem jiném. Stále znovu a znovu probírají, co se to stalo. Vždyť ten, v něhož vkládali takové naděje, byl prorok mocný slovem i skutkem, před Bohem i přede vším lidem. Jenže byl odsouzen na smrt, ukřižován. A oni přitom doufali, že on je ten, který má vykoupit Izrael. Že on přinese záchranu. Jenže teď je mrtev a s ním zemřela i jejich naděje.

I. Nepoznaný vykladač

A jak to v řeči probírali, připojil se k nim sám Ježíš a šel s nimi. Taková jednoduchá věta a přitom by se téměř dalo kázat jenom o ní. O tom, že vzkříšený Pán a vládce světa se vydává za nějakým Kleofášem a jeho druhem, jehož jméno ani neznáme, a jde s nimi jejich cestou. Vždyť kolik takových, takto hluboce zklamaných poutníků na světě je? A kolik je takových, kteří se radši utekli do lhostejnosti a cynismu, aby se náhodou taky nespálili? A Ježíš hledá a nalézá právě tyto bloudící v temnotách deprese, staví se jim po boku, je jim nablízku. Už to je velkým povzbuzením, už toho se lze držet, když všechno ostatní zakolísá.

Náš příběh ovšem pokračuje. Učedníci totiž Ježíše nepoznávají, nevrhají se k němu s radostným jásotem, jak bychom čekali. Něco jako by bránilo jejich očím. Co to bylo? ptáme se hned. Teoreticky ti dva věděli všechno, co bylo potřeba. Znali Starý zákon, Ježíše poznali dokonce osobně, byli při tom, když jeho příběh dospěl ke svému vrcholu. Jak sami říkají, slyšeli i svědectví žen o prázdném hrobu. A přece nechápou, nepoznávají. Nevíme proč. Nevíme, proč třeba naši příbuzní či přátelé ani při naší usilovné snaze nenajdou cestu do kostela. Nevíme, proč nás někdy kázání vůbec neosloví. Proč se někdy vracíme z bohoslužeb z pocitem, že to všechno šlo nějak mimo nás. Je snad na vině jejich zármutek nebo naše nesoustředěnost? Nebo je třeba hledat ještě někde hloub? …To podstatné je, že Ježíš chce a také dokáže tuto zvláštní bariéru překonat.

Pouští se s poutníky do rozhovoru, ptá se jich, o čem spolu mluví a pozorně vyslechne, co mají na srdci. Chová se skoro jako vzorný psychoterapeut. Ovšem jen do určité chvíle. Učedníci končí své líčení tím, že se někteří z nich šli podívat k prázdnému hrobu, Ježíše tam ale neviděli. To pro ně není důvodem k radosti, ale spíš poslední kapkou. Z jejich velkého učitele a mocného proroka jim nezbylo naprosto nic, ani to jeho mrtvé tělo. A přitom mluví o tom, kterého mají právě v tu chvíli před očima! Mohlo by nám to připadat téměř komické, kdyby jim v tu chvíli nebylo tak smutno. Ježíš je v tom ovšem nehodlá nechat. Ujímá se slova a z psychoterapeuta se stává kazatel, vykladač Bible.

Svůj výklad začíná ovšem mírně vyčítavým, mírně soucitným povzdechem: Jak jste nechápaví! To je vám tak těžké uvěřit všemu, co mluvili proroci! Kdybyste vzali vážně, co stojí v Písmu, které přece znáte, nebyli byste teď smutní. Kdybyste vzali vážně například slova, že kámen který zavrhli stavitelé, stal se kamenem úhelným, nebyl by pro vás kříž a hrob koncem všech nadějí. Starý zákon zvěstuje Mesiáše, který měl to vše vytrpět a tak vejít do své slávy. Ale Ježíšovi učedníci tomu nedokázali uvěřit. Byli „zpozdilí srdcem k věření“ jak přesně překládají Kraličtí. Jejich hlava, rozum, to sice všechno znala, ale jejich srdce bylo pomalé, studené, váhavé, k víře se ne a ne rozhoupat, ne a ne vzplanout. Zase je tu ta zvláštní zábrana, bariéra, kterou se ovšem Ježíš rozhodl prolomit.

Začal od Mojžíše a všech proroků a vykládal jim to, co se na něho vztahovalo ve všech částech Písma. Trpělivě, láskyplně, znovu a hezky od začátku Ježíš křísí víru svých učedníků. Zahřívá jejich srdce. Otevírá jejich oči. A dělá to tak, že jim vykládá Písmo. Nechává Bibli, aby k nim promlouvala o něm samotném. Protože Bible má takovou moc. Všude tam, kde ji vykládá Vzkříšený Pán, stávají se ty staré a složité texty živým slovem, proměňujícím poselstvím o Boží blízkosti a záchraně. A řečeno obráceně: můžeme si být jisti, že všude, kde Písmo takto působí na své posluchače, tam je skrze svého Ducha při díle Ježíš sám.

II. Poznaný hostitel

Vrátíme-li se ovšem k našim dvěma, vlastně třem poutníkům, připomene se nám, že takové probuzení víry či rozpumpování srdce může trvat dlouho. Ježíš s učedníky stačil dojít až do vesnice, kam měli zamířeno, a jim stále jako by nedocházelo, kdo že to s nimi mluví. Přesto však, ať už je k tomu vedla pověstná orientální zdvořilost, touha slyšet víc, nejasný příjemný pocit z jeho blízkosti nebo to všechno dohromady, začali na něho naléhat: Zůstaň s námi, vždyť už je k večeru a den se schyluje. A Ježíš se nechal přemluvit a pozvat. On dokonce chtěl být pozván, jinak by přece nenaznačoval, že chce jít dál, a rovnou by se jim nahrnul do dveří. Ježíš ovšem naštěstí není na našem pozvání závislý, dokáže si přístup do našich domů a životů zjednat sám. Jako se sám nekompromisně pozval na noc k Zacheovi a jako se sám připojil k těmto dvěma na cestě. A přece je rád, když ho k sobě zveme, když toužíme po jeho přítomnosti v našich domech, u našeho stolu nebo v našich večerních chvílích klidu. Vešel tedy a zůstal s nimi. I z této prosté věty přímo čiší Ježíšova láska k těmto dvěma zatoulaným a pořád ještě zmateným ovečkám. Vešel tedy a zůstal s nimi.

A z hosta se stává hostitel a z obyčejné večeře po dlouhé cestě…večeře Páně. Ta slova: vzal chléb, vzdal díky, lámal a rozdával jim…přece dobře známe. A nejen ta slova! Vždyť přesně to přece dělal každý farář a každá farářka právě minulou neděli, na památku, na připomenutí Ježíšova stolování s učedníky v předvečer jeho zatčení. Ta slova nejsou vůbec zvolena náhodně. Neboť právě v tu chvíli, v tu chvíli, která nám tak silně připomíná večeři Páně, učedníci Ježíše konečně poznali. Konečně se jim otevřely oči, konečně byl prolomen ten zvláštní val nepochopení a oni se setkávají se svým Pánem. Tak, jak ho znají, podávajícího jim chléb života, a přece jinak. Neboť tento Ježíš už prošel údolím stínu smrti a vyšel z něj jako vítěz. Proto jim může v tu chvíli zmizet, bez obav, že se propadnou zpátky do hlubin beznaděje. Konečně totiž poznali, že Ježíš není mrtvým prorokem, na kterého mohou tak leda smutně vzpomínat. Konečně pochopili, že Mesiáš měl to vše vytrpět a měl vejít do své slávy, být vzkříšen.

Ježíš jako dávno mrtvý charismatický učitel může i dnes zaujmout, inspirovat, dokonce sloužit jako vzor. Ale jedině Ježíš ukřižovaný a vzkříšený, živý a přítomný má moc zažehnout ve vyhořelém srdci plamen víry, otevřít oči pro vidění Božího díla záchrany v tomto světě, prolomit bludný kruh zoufalství a deprese a ukázat novou cestu, cestu radostné služby pro jeho království. S tímto Ježíšem se setkáváme, stejně jako tito dva učedníci, při výkladu Písma a přijímání chleba a vína. A stejně jako tyto dva učedníky nás to staví na nohy a táhne za druhými lidmi, abychom jim o tom mohli vyprávět.

Závěr: S hořícím srdcem a evangeliem na rtech!

Kleofáš a jeho druh, dva poutníci. Ještě před pár hodinami měli pocit, že je všemu konec, že nezbývá než vrátit se domů, k životu bez naděje. S nastávajícím večerem se jim do duše vkrádal stín smutku. Jak jiní dva poutníci se to teď vrací do Jeruzaléma! Noční tma je neleká, srdce jim hoří, v hlavě už si formulují, jak o svém setkání povědí ostatním učedníkům. A vstříc jim od nich, od onoho prvního zárodku církve, zní radostná zpráva, kterou sami mají na jazyku, s kterou na rtech i my můžeme dnes vycházet z kostela: Pán byl vzkříšen! Opravdu byl vzkříšen!