Vzkříšení jako začátek

Závěrečné kázání cyklu "Pašije podle Matouše"

I. Úvod: Když konec není koncem

Tak to je konec, přátelé. Během postního období a pašijového týdne jsme společně četli a vykládali si Evangelium, tak jak ho zapsal evangelista Matouš. Dnes nás čeká poslední kapitola. Poslední kapitola knihy často obsahuje nějaké shrnutí. Nebo pointu. A příběh se uzavře. A konec, který jsme před chvílí četli? Vždyť to žádný konec není! Smrt je koncem, ale vzkříšení je novým začátkem. Zde, vzkříšením, začíná další příběh. Příběh Ježíšových učedníků. Příběh, který trvá už dva tisíce let, desítky generací; příběh, který měnil a mění životy miliardám obyvatel této planety. Zpráva o Boží lásce. Láska, která zasáhla nejednoho Ježíšova následovníka tak hluboko, že ji nechtěl zapřít ani tváří v tvář mučení a smrti a stal se svědkem-martyrem. Evangelium jako kniha v Bibli končí, Evangelium jako radostná zpráva všem lidem trvá dál.

II. Ženy u hrobu

Tak to je konec. To si asi říkala mezi sebou dvojice žen, našlapující opatrně na nad ránem ještě potemnělé stezce mezi skalami. Šly se podívat ke hrobu svého Pána. Co tam mohly čekat? Obří kámen, který zahrazuje vstup do hrobky? Římskou stráž, kterou si sem vyžádali velekněží? Tak proč chodit na takové místo? Těžko se nám naposledy loučí s našimi blízkými a nejinak to vnímaly i Marie z Magdaly i ta druhá Marie. Události posledních dní pro ně znamenaly bolestný zvrat. Rychle se to semlelo a není tak snadné se s tím smířit. A tak nyní skupinka žen na potemnělé stezce míří ke hrobu, možná hledat blízkost milovaného rabbiho, možná se ještě jednou rozloučit.

Už jsou skoro tam. A najednou se země pohnula. S velikým rachotem se skály hnuly a v ten moment, kdy první paprsky rána dopadly na kámen sloužící k uzavření hrobu, si ženy s nepopsatelným zděšením a úžasem uvědomily, že ten kámen leží na zemi. A na něm je někdo! Nebo něco! Je to oslnivé ranní světlo? Je to blesk? Zahlédla jsem tam zářivou postavu, nebo to je halucinace po předchozích útrapách a probdělých nocích? Ne, Marie to taky vidí, a vidí to i stráže. Snad nosí hnědé spodky, protože si asi strachy nadělaly do gatí a teď jen vyděšeně zírají, oči vytřeštěné, neschopné se hnout strnule stojí jako mrtvé. V tom se od toho zářícího zjevení ozve hlas. Oslovuje dvojici příchozích žen: „Vy se bát nemusíte! Vím, že hledáte Ježíše. Ale ten zde není, byl vzkříšen! Vždyť říkal, že se to stane. Jděte říct ostatním, že Ježíš byl vzkříšen z mrtvých, a že se s vámi brzy setká v Galileji.“

Temná silueta vchodu tesaného do skály, země se třese, stejně jako když Ježíš na kříži umírá. Na kameni, který hrob uzavíral, teď jak na kazatelně spočívá nepopsatelná zářící postava. A pronáší naprosto iracionální a nepochopitelnou řeč. Evangelista Matouš se snaží na těchto řádcích vystihnout nevystihnutelné a popsat nepopsatelné. Prolomení Božího řádu do řádu lidského. Rovina eschatologická se potkává s rovinou časoprostoru za doprovodu třeskotu hroutících se skal a balvanů. Apokalyptický výjev! Bůh zde vpadne do světa, poruší jeho přirozené řády, poruší koloběh žití a umírání. Dokáže, že hřích a smrt nejsou prvním a posledním pánem nad našimi životy. První svítání nového týdne, první den po dni odpočinutí přichází nová šance, nový život, vzkříšení. Ježíš je vzkříšen. Ježíš je vzkříšen a není v hrobě, ve smrti, mezi mrtvými. Bez ohledu na kámen, který hrob střeží. Boží posel se přece nezjevil proto, aby Ježíše pustil ven. Ježíš nepatří mezi mrtvé. Anděl otvírá hrob, aby porážku smrti demonstroval těm dvěma ustrašeným ženám. A možná také té jednotce římských stráží, která je zděšená ještě víc, až k smrti. Možná i nám.

III. Dva druhy svědků

Ženy s velkou bázní, ale i velkou radostí opouštějí tuto neuvěřitelnou scénu se svým úkolem. Chtějí co nejrychleji nalézt učedníky. Římské stráže opouštějí hrob, místo své služby, kde jim někdo fouknul mrtvolu přímo pod nosem, určitě také s velkou bázní, ne už tak s radostí. Chtějí to co nejrychleji nahlásit. Jsou to dvě úplně odlišné skupiny svědků s úplně rozdílnou motivací. A ženy pak na cestě jako první potkávají vzkříšeného Pána. I v tomto setkání je bázeň i radost, i zde z Ježíšových úst zazní „Nebojte se“. Ženy se osmělují a Ježíše objímají a dotýkají se ho. „Ať jdou učedníci do Galileje. Tam to začalo, tam se s nimi taky rozloučím.“

Mezitím druhá skupina svědků, římská kustodie, oznamuje velekněžím, co se stalo. Je to průšvih. Hlídali, ale neuhlídali. Místo toho, aby byli potrestáni za nesplnění rozkazu, tak dostávají nový úkol. Velekněží jim sice nemají co rozkazovat, ale peníze udělají své. Neuhlídali? Tak to koukejte všem říct. Všichni musí vědět, že jste neuhlídali a že tělo toho Ježíše z Nazaretu bylo ukradeno jeho učedníky. Je lepší, abyste byli za blbce vy, než abychom byli za blbce my všichni. Jo, a tohle by snad mohlo stačit. Fíha, to je pořádnej balík peněz! Peníze a lži a máme tu první trollí farmu a šiřitele fake news. Špatné, lživé zprávy od prvních svědků, kteří si od hrobu odnesli pouze strach. Že to jsou římští vojáci a jsou to tím pádem nedůvěryhodní svědci? A to jako ty ženské, co navíc s tím Nazaretským chodily, jsou jako důvěryhodné? Stokrát omílaná lež se může mezi lidmi nakonec pravdou, nebo alespoň její náhražkou stát.

Na druhé straně máme skupinu svědků, kteří si od hrobu odnesli nejen bázeň ze setkání s Božím zásahem, ale i nesmírnou radost. Proto se jim také zjevuje vzkříšený Pán. Nejprve ženám, Marii Magdalské a Marii, té druhé, a posléze i jedenáctce učedníků v Galileji. I přesto, že se jim Pán zjeví, tak někteří pochybují. Ale Pán si je přesto vybral. To oni mají být šiřitelé good God news, radostných Božích zpráv, evangelia, i přes své mnohé slabosti. A evangelium dostává nový rozměr. Není to „jen“ zvěstování blízkosti Božího království. Je to radostná zpráva o radikálním zásahu Pána Boha do tohoto světa. Boží moc a sláva zrušila moc smrti, nechala ji umřít na kříži spolu s nevinnou obětí z lásky k lidem. Z lásky k nám. To je radostná zpráva. Člověče, přináším do tvého života pokoj, už se neboj, hřích a smrt nejsou tvými pány. Jsem to já, tvůj milující Otec. Tím také končí evangelium. Běžte k národům, získávejte mi učedníky a křtěte je. Mám radost, že tato výzva dokáže burcovat i dnes a radost trojnásobnou také z toho, že zrovna včera večer jsme na tomto místě byli svědky dvou konfirmací a křtu.

IV. Uvěřit vzkříšení není jednoduché

Milí přátelé, asi vám ještě dlužím malé vysvětlení. Nejde si nevšimnout, že dnes říkám celé kázání schovaný pod puntíkovaným deštníkem. Velikonoční neděle vyšla na 1. dubna. Tedy na apríl. To se naposledy stalo v roce, kdy se narodil můj tatínek. A myslím, že si můžeme dovolit takovou souhru nějak využít. Bavila mě představa, jak vám asi takový nesmysl bude vrtat hlavou. Napadlo mě totiž, že by nebylo úplně jednoduché přesvědčit své přátele, kolegy, spolužáky, že farář na velikonoční neděli kázal vevnitř v kostele schovaný pod puntíkovaným deštníkem. Mysleli by si, že je taháte za fusekli, že je to aprílový fórek. Prostě, nebylo by úplně jednoduché přesvědčit někoho o tom, co jste tu právě zažili. Teď se ale vžijte do situace Ježíšových učedníků. Těch, kteří se setkali se vzkříšeným Pánem. To, že farář měl na kazatelně deštník, se oproti zprávě o vzkříšení a vykoupení člověka ze smrti jeví jako v celku pravděpodobná a banální věc. Venku na ulici by historce o deštníku věřilo lidí nepochybně víc než vzkříšení ze smrti.

V. Jsme vysláni

Ano, uvěřit evangeliu, radostné zprávě není jednoduché. Lidé drží své deštníky a nechávají po nich stékat kapky ranní rosy, která padla na zem toho rána po sobotě. Nosí své slunečníky, aby se uchránili před oslepujícím jasem, který má moc vyhnat stíny z nejzazších koutů duše. Aby se uchránili před žárem, který spaluje všechen plevel, který dusí život. Není to jen o nějakých neurčitých lidech, je to i o nás. My také nosíme své slunečníky a deštníky. Nebojme se je odhodit! (Hodit deštník z kazatelny dolů.) Ta rosa nedělního jitra svlažuje vyprahlou duši. Přece se nebudeme bát trochu zmoknout 🙂 Pán nás vysílá do světa jako své učedníky. Můžeme si být jistí, že když odhodíme své deštníky, tak v tom nebudeme sami. Vždyť celé generace Ježíšových učedníků a tedy i nás provází jeho slova: Já jsem s vámi po všecky dny až do skonání světa.