Vyprávěj

Svědectví víry dětem a mládeži 5/6

Úvod: Krátký pohled do současnosti

Milí přátelé,

Už čtyřikrát jsme se v tomto velikonočním období zabývali tématem “Svědectví víry dětem a teenagerům“. Jak jsem zmiňoval už před třemi týdny, Evangelická církev se nám zmenšuje. Stejně jako jiné tradiční církve. Nejsme zrovna misijně zaměřeni. Můj strejda to s povzdechem jednou shrnul: „Vždyť my to od Tolerančního patentu děláme vlastně pořád stejně“. A pak – totality dvacátého století a snad ještě víc úžasné možnosti svobodné společnosti ten staletí fungující řád notně nabouraly. Prostě že by se dnes děti do církve rodily a zůstaly v ní do dospělosti a do stáří… To už opravdu není samozřejmost. Vlastně je to spíš vzácnost. Ale co s tím? Opět ode mě nečekejte žádné jasné návody. Spíš taková pozorování a pár zkušeností.

I. Pavel, Timoteus a jeho rodina

Dnes nás bude provázet Timoteus. Kdo to byl? Z dopisů, které mu posílal apoštol Pavel, ale i ze Skutků apoštolských se dočteme, že to byl mladý muž. Možná ještě mladík. V době, kdy 2. list Timoteovi vznikl mu mohlo být tak dvacet plus mínus. Zato apoštol Pavel byl už zralý. Možná šedesátník. O tomto dopise se totiž říká, že jej psal Pavel z vězení v Římě. Že to dokonce byl takový testament. Poslední dopis, co napsal. Poslední dopis? To by nás mělo zajímat, proč ten dopis píše zrovna tomuto Timoteovi. Jaký k němu měl vztah.

Jak by se dal popsat jejich vztah? Pavel jej nazývá svým milovaným synem. Ne, nebyl to jeho syn vlastní, ani nevlastní. Ale jakýsi duchovní syn určitě. Jeden z nejdůležitějších spolupracovníků, vždyť je uveden jako spoluodesílatel několika epištol. I přes velký věkový odstup jej Pavel bral na své mnohé misijní výpravy. A také jej často vysílal místo sebe. Kolega. Oblíbenec. A určitě si rozuměli. Dnes mě ale zajímá hlavně to, jak přišel Timoteus k víře. Najdeme zde něco inspirujícího pro naši současnost?

„Od dětství znáš svatá Písma, která ti mohou dát moudrost ke spasení, a to vírou v Krista Ježíše“ (2. Timoteovi 3,15). Křesťankami byly jeho babička i maminka. Před chvílí zazněla jejich jména – babička Lóis a maminka Euniké. Obě byly židovky, ale uvěřily v Pána Ježíše. Kdoví, snad i pod vlivem apoštola Pavla. A v této víře pak vychovávaly i Timotea. Timoteus podle Skutků apoštolských pocházel z provincie Kilikie v dnešním Turecku. Jsou zmiňována města Lystra a Derbe. Každopádně se jedná o oblast, kde Pavel intenzivně působil. I Tarsus, odkud Pavel pocházel, je na poměry Turecka coby kamenem dohodil – asi dvě stě kilometrů. O Timoteově tatínkovi víme méně, než o ženách v rodině. Snad jen to, že byl pohan (tedy Řek). Ale ženám v rodině v jejich víře a tradicích nebránil. Dokonce umožnil, aby byl Timoteus obřezán a vychováván jako žid. Ale především díky babičce a mamince byl Timoteus od dětství seznamován s vírou v jediného Boha. Je dost dobře možné, že se u této náboženské výchovy nebo u svědectví víry (chcete-li) nachomýtl leckde i apoštol Pavel. Nevím, jak jinak si vysvětlit ten vztah, který mezi nimi vznikl, kdy Pavel Timotea nazývá svým „milovaným synem“.

Z hlediska předávání víry byl Pavel učitel, Timoteus jeho žák. A nebo duchovní otec a syn. Učitel. Učitelé, to jsou nesmírně důležité osoby v okolí dítěte od dětství až do dospělosti. Mají velký vliv na výchovu a na budoucnost dítěte. Zároveň je ale jisté, že ještě důležitější než učitel čehokoliv je pro dítě jeho rodič. Rodiče jsou vždy pro dítě ty nejbližší a nejdůležitější osoby, dokud nezaloží vlastní rodinu. Doteď se musím smát, když si uvědomím, jak moc mě moji rodiče zformovali. Popíšu vám to jako sochu. Rodiče jako sochaři určili, že výsledkem bude asi metr osmdesát vysoká skulptura, dvě nohy, dvě ruce, hlava, asi tak a tak vypadající z takového a takového materiálu. Otesali balvan dost pečlivě a jemně. Ale na dotvoření a propracování zbývá celý život. Brousí, leští a hladí, zdokonaluje, ale i škrábe a kazí spousta učitelů. Dlouhodobých, náhodných. I sám sobě je každý učitelem. Když se vrátím k Timoteovi, tak pro něj tuto zásadní roli ve výchově hrála maminka a babička. Tatínek v našem dnešním čtení nějak chybí. Pro předání víry nebyl podstatný, protože měl víru jinou. A apoštolovi Pavlovi už nejspíš v tomto dopise víra Řeků nestála za komentář.

II. Jak předávat víru

Euniké – je to matka samoživitelka? Stará se o kluka, o první a poslední. A také jej chce vést a vede k víře, jak nejlíp dovede. Jak náročné to asi měla… Matka, která je na výchovu sama. Dnes v naší společnosti nic ojedinělého. Otců samoživitelů je daleko míň. Aspoň, že má Euniké k ruce babičku. Taky bych přál mamkám, co jsou na to samy, aby měly na blízku takovou babičku… Chlapec Tim, matka Euniké, babička Lóis… Chlap tu chybí. Jak jsme četli v prvním čtení ze Žalmu 78, ale i před třemi týdny v 2. Mojžíšově knize, na výchovu k židovské víře měl myslet otec. Muž. Zde ale musela zastat jeho roli matka. A babička. Moderně si Boží výzvu otcům ke svědectví víry svým synům vzaly i za výzvu pro sebe.

Dost by mě zajímalo, jak to ale Euniké a Lóis dělaly. Prakticky. Snažil jsem se to rozlousknout a v 78. žalmu jsem objevil takový malý návod. Nápadně často se tu objevuje sloveso „vyprávět“. „Babičko, vyprávěj mi pohádky.“ „Mami, přečteš mi před spaním něco?“ Pro dítě má vyprávění příběhu zvláštní sílu. Otvírá se tu obrovský neznámý svět, kdy fantazie jede na plné obrátky. Jména a místa se ještě vědomě neasociují s ničím už známým, ale rodí se a vznikají v nezměrném úžasu dítěte nad bezbřehou svobodou objevování a nacházení. Jojo, i my dospěláci se někdy vrátíme do dětství, když slyšíme dobrého vypravěče.

Když ale chceme předávat víru, tak nestačí být pro dítě vypravěčem pohádek. Vyprávění samo je jen forma. A co obsah? I když otcové a matky Izraele vyprávěli svým synům a dcerám příběhy o svých předcích, o velkých činech krále Davida, o praotcích, o soudcích a králích, o vyvedení z Egypta a hledání a hájení zaslíbené země, vždy bylo tím hlavním obsahem těchto vyprávění svědectví o jediném Bohu. Spravedlivém, nepravost odsuzujícím, ale zároveň milosrdném. O Bohu, který si „nás“ vyvolil. „A vyvolil si i Tebe Time.“ Obsahem vyprávění byla svědectví víry. Ale Euniké a Lóis také vyprávěly o Ježíši Kristu. O tom, jak mluvil o Bohu jako o svém Otci, jak podivuhodná podobenství vyprávěl. A jaké skutky činil! Že navštěvoval chudáky a hříšníky. Jedl s nimi, uzdravoval je na duchu i těle! A že byl ukřižován, i když byl nevinný. Že se obětoval, aby dal svět do pořádku. A že ho za to Bůh vyvýšil. A on se stal majákem naděje všech, kteří ho následují a uvěřili, že je zachráncem každého člověka. „A to je příběh, moje svědectví pro Tebe. O nejradostnější zprávě tvého života, Time.“

Žalmista nás ale také varuje: „Nezatajuj!“ Co to je? Přece nic netajím, nebo ano? Překládám si to tak, že je to apel, velký nárok na to, abychom byli autentičtí. Abychom svojí víru brali vážně a prožívali ji i doma. Zvali k ní děti. Abychom se společně modlili, zpívali, povídali si o Pánu Bohu. Vyprávěli si příběhy. Abychom prostě byli opravdoví. Děti vždycky prokouknou svého rodiče, když něco nemyslí vážně. Mám před očima své kluky. Když se zlobím jen naoko, hned to poznají a šprýmujou dál. Kdybychom jen vyprávěli příběhy jak z biblické dějepravy a nebylo v tom osobní zaujetí, dítě to pozná. Pozná, že to není zas tak důležité, je to jen příběh. Ale stejně tak pozná, co je pro nás důležité. Tak svým dětem věřme.

III. Závěr: Umět vyprávět o sobě

Apoštol Pavel říká, že Písma (myšleno Bible) mohou dát moudrost a vedou ke spasení skrze víru v Ježíše Krista. Já říkám, že svědčit o víře se dá nejen na základě čteného a vyprávěného Písma. Vyprávět se může i o dalších úžasných lidech, kteří jsou pro náš život víry inspirující. Třeba matka Tereza, nebo papež František. Nebo Albert Schweitzer. Nebo sir Nicolas Winton. Nebo Milada Horáková. A nakonec je stejně nejdůležitější umět vyprávět o sobě. Co vím. I co nevím. Co si myslím a co si nemyslím. Jak to mám. Komu důvěřuji. Komu věřím.