Svatý, svatý, svatý!

Úvod: Klíčové vidění

To, co prorok Izajáš zažil ve svém vidění a co následně popsal ve svém prorockém svitku, mělo a má pro židovskou víru a vlastně pro celý náboženský svět ohromné důsledky: „Toho roku, kdy zemřel král Uzijáš, spatřil jsem Panovníka. (…) Nad ním stáli serafové (…) Volali jeden k druhému: ´Svatý, svatý, svatý je Hospodin zástupů, celá země je plná jeho slávy.´“

Odborníci říkají, že v celém Starém zákoně možná není žádná jiná věta, která by ve zkratce lépe popisovala židovskou monoteistickou víru: Bůh Izraele, Bůh proroka Izajáše je ve skutečnosti jediným skutečným božstvem. Je diametrálně jiný než my lidé. A jeho moc a sláva tajuplně prostupuje celé stvoření.

Ale pojďme hezky postupně, ve třech krocích. Izajáš vidí a slyší něco, při čem se cítí jako „v oku bouře“. Proto následně potřebuje a přijímá očištění a pomoc. A nakonec je vyslán do služeb svého podivuhodného Boha.

I. V oku bouře

Takže zaprvé: Co to Izajáš viděl a slyšel? Zřejmě se přišel zúčastnit nějaké oběti na chrámovém nádvoří nebo se účastnil liturgie či modlitby uvnitř chrámu. V tu chvíli v darované vizi spatří a zaslechne něco, co ho přivede téměř do bezvědomí.

Spatří Hospodina jako Panovníka nad všemi panovníky. Tato Boží síla a výjimečnost je zde popisována velmi zdrženlivě. Boha samotného a jeho tvář Izajáš přímo nepopíše. Ale už jen jeho nápověda, že pouhý lem Hospodinova roucha naplní chrám, nám napoví, že se zde popisuje nepopsatelné a zcela výjimečné… Hospodin se svou slávou je charakterizován jako ten, kdo „naplňuje“: A. chrám naplní lem Hospodinova roucha; B. zemi naplňuje Hospodinova sláva; C. chrám naplňuje dým.

Zatímco Bůh sám je popsán velmi vágně, o andělských serafských bytostech se dozvídáme podrobnosti: mají šest křídel a dvě ruce. Z jejich úst zní velkolepý hymnus: „Svatý, svatý, svatý je Hospodin zástupů, celá země je plná jeho slávy“. Jenom hlas jejich zpěvu způsobí zemětřesení a naplnění chrámu kouřem. To je pokračování Izajášovy prorocké vize. Právě „svatost“, se kterou vzývá serafská píseň Hospodina, můžeme považovat za klíčovou vlastnost všech vlastností, které jsou připisovány Hospodinu podle Starého zákona. Nazvat Boha svatým znamená především pokusit se popsat jeho nepopsatelnou jinakost, odlišnost ode všeho ostatního, přístupného, všedního. Je to jinakost, která budí ohromný respekt, až hrůzu. Asi tak nějak, jako kdybychom se náhle ocitli v oku nějaké ohromné bouře.

Troufnu si odhadnout, že téměř každý z nás je tady dnes mimo jiné proto, že se ho nějakým způsobem dotkla přítomnost a jinakost Boha či jeho slávy. Naštěstí jsme to obvykle neprožili jako Izajáš, takříkajíc „v oku bouře“. Přece se nás však dotklo a naplnilo nás „Jiné“, za kterým jsme rozpoznali „Jiného“ – Svatého. Nic, co jsem od svého dospívání přes celou svou dospělost v životě nacházel a potkával, se mě vnitřně nedotklo tolik jako letmý Hospodinův dotyk. Tu a tam mě zasáhne nádhera světa. Extáze hudby nebo jiného umění. Slast milování se ženou. Pocit naplnění z něčeho, co se mi nebo nám povedlo v práci. Teprve když jsem za tím vším nejkrásnějším vytušil tajemného a svatého dárce toho všeho, teprve když se mě jen letmo dotkl ohlas jeho moci a slávy, teprve tehdy jsem prožil naplnění. Skutečné naplnění a spočinutí. Tehdy jsem pochopil, že teprve před tímto Bohem jsem na správném místě.

II. Vědomí nesvatosti a darované očištění

Izajášovo setkání s Boží svatostí je setkáním tváří v tvář. Nepřichází potichu a jemně jako přicházelo obvykle v našich příbězích. Přichází brutálně a nečekaně na onom chrámovém nádvoří. A tehdy pocítí Izajáš skutečnou bázeň a hrůzu a zhroutí se. „Běda mi!“ Na pozadí mocné a čisté písně serafů si okamžitě uvědomí: „Jsem člověk nečistých rtů a mezi lidmi nečistých rtů bydlím, a spatřil jsem na vlastní oči Krále, Hospodina zástupů.“ Nemůže to unést, ví, že během pár chvil bude smrtelně zasažen Boží jinakostí, mocí a čistotou. To je mimochodem častější případ podobných vidění popisovaných v Bibli: na místě v bezvědomí či mrtev. A proto se dotyčného v těchto příbězích musí dotknout samotný Bůh, aby ho uzdravil či dokonce vzkřísil zpět do života. Srov. např. bázeň zmíněnou ve vánočním i velikonočním příběhu. Musí přijít velkorysé odpuštění a rozhřešení toho mocného, jiného, čistého, toho Svatého: „Tu ke mně přiletěl jeden ze serafů. V ruce měl žhavý uhlík, který vzal kleštěmi z oltáře, dotkl se mých úst a řekl: „Hle, toto se dotklo tvých rtů, tvá vina je odňata a tvůj hřích je usmířen“.

Očištění rtů – symbolický akt ve výjimečné situaci, paralelu k běžné kultické praxi nelze najít – je bolestné (oheň), ale očišťuje k novému začátku (vina a hřích jsou odstraněny). Opět zde nacházíme analogii i k našim osobním příběhům víry. I jejich zcela nezbytnou součástí je odpuštění a jeho symbolické znázornění. Při každém křtu tak např. zní vyznání, že tváří v tvář Bohu potřebujeme nejprve přijetí navzdory našim nedokonalostem a nesvatostem. V mnohých písních, při každém přijímání Ježíšových svátostí křtu a večeře Páně, často před každým usnutím vyznáváme: nejsme čistí. Potřebujeme vždy znovu tvé odpuštění, moc Kristovy zástupné oběti, symbolický dotyk uhlíků žhavého Božího milosrdenství.

Ale nejen to. Izajáše sevřela úzkost nejen z jeho vlastního hříchu, ale i z toho, který se usídlil ve společenství jeho národa. Odhalený hřích, se kterým se náhle cítíme jako „nazí v trní“ má nejen osobní rozměr („běda mi!“), ale i sociální přesah („lid nečistých rtů“). Ale k tomu dojdeme až za chvíli.

III. Vyslání do služby

Izajáš zahlédl Boží slávu. V jejím jasu si okamžitě a jasně uvědomil svou vinu a přijal Boží očištění od ní. Nyní přicházíme k poslednímu dějství jeho slavné prorocké vize: „Vtom jsem uslyšel hlas Panovníka: „Koho pošlu a kdo nám půjde?“ I řekl jsem: „Hle, zde jsem, pošli mne!“

Již očištěn od své nečistoty může nyní Izajáš komunikovat přímo s Hospodinem, Hospodin se ptá „kdo nám půjde?“, ale už předem míří na Izajáše. A ten se o úkol přihlásí. Zareaguje tak, jak se má reagovat: „Hle, zde jsem, pošli mne!“

Nejen Izajáš potřebuje tváří v tvář čistému a mocnému Hospodinu očištění. Celé společenství vyvoleného lidu je ohroženo hříchem, špínou nespravedlnosti a selhání. Vnější okolnosti: v kontextu celého vyprávění se dozvídáme či domýšlíme, že vše se stalo v roce 736 před Kristem. Umřel král Uzijáš, jehož vláda se vyznačovala stabilitou. Nyní je nad Jeruzalémem ve vzduchu cítit hrozba z východu: Asyrský vládce Tiglat-pilesar v té době podniká úspěšné výpady směrem k Palestině. Dosáhne až na Judsko? Na partnerský severní Izrael Asýrie skutečně dosáhla jen o desetiletí později, roku 722.

Vnitřní poměry: Co špinilo tehdejší Boží lid? Srov. katalog z tehdejší doby: žije bezúhonnost / spravedlnost a pravdivost / nepomlouvá a vůbec neubližuje druhým / rozpoznává správné vzory / drží slovo / nepůjčuje na lichvářský úrok / nedá se uplatit… (podle Žalmu 15)

A v tomto kontextu zní Izajášovi záhadná a temná slova: „Jdi a řekni tomuto lidu: »Poslouchejte a poslouchejte, nic nepochopíte, dívejte se, dívejte, nic nepoznáte.« Srdce toho lidu obal tukem, zacpi mu uši, zalep mu oči, aby očima neviděl, ušima neslyšel, srdcem nepochopil, neobrátil se a nebyl uzdraven“.

Hospodin vysílá Izajáše jako svého proroka – svého posla – k lidu, který bloudí kvůli svému hříchu. Už dopředu ovšem avizuje, že ideální ohlas nenastane a že naopak Izajášovo slovo povede k dalšímu zatvrzení. A zdá se, že s tím je Bůh srozuměn nebo dokonce spokojen. Je několik takových tajemných míst v celé Bibli. Celek Bible říká: Bůh zjevuje pravdu a chce, aby ji lidé zaslechli, pochopili, zvnitřnili si ji a správně na Boží vzkazy zareagovali. K výkladu těchto několika málo výjimečných míst je potřeba užít dva výkladové klíče:

1. Bůh nikdy nezatvrzuje srdce nevinných. Např. faraonovo srdce je ve vyprávění o exodu zatvrzeno a vede to až k desáté pohromě, při které je usmrcem jeho prvorozený. A my máme tendenci faraona litovat: nejprve mu Bůh zatvrdí srdce, a pak mu zabije prvorozeného. A přehlížíme, že celý příběh začíná tím, že faraon nechává zabíjet všechny prvorozené izraelské chlapce…

2. Konečným výsledkem Hospodinova soudu či výchovy má být očista a nový začátek, nikoli zničení. Nejprve velmi trpělivě posílá své posly a proroky, touží po obratu a nápravě svých neposlušných dětí. Když odmítají uposlechnout, nechá na ně dopadnout svůj trest. Nejčastěji v té podobě, o kterou si sami jeho zbloudilí svěřenci říkají…

IV. Závěr

Jsme u konce dnešního pokusu o výklad a aktualizaci Bible. Už jsem to naznačil několikrát v průběhu svého kázání: příběh Izajášova vidění je v mnoha ohledech typickým a vzorovým. Takže skončím takto: kéž by co nejvíce lidí z nás, z našeho středu i z nových duchovních hledačů prožilo setkání s Boží slávou. Kéž bychom v jejím světle nahlédli své viny a hříchy, ale i Hospodinovu ochotu očistit je, pokud k nim přistoupíme pokorně. A kéž by se co nejvíce z nás dávalo tomuto podivuhodnému Bohu nastálo do služby.