BIBLICKÉ ČTENÍ Matouš 9,1-8
1 Ježíš vstoupil na loď, přeplavil se na druhou stranu a přišel do svého města. 2 A hle, přinesli k němu ochrnutého, ležícího na lůžku. Když Ježíš viděl jejich víru, řekl ochrnutému: „Buď dobré mysli, synu, odpouštějí se ti hříchy.“ 3 Ale někteří ze zákoníků si řekli: „Ten člověk se rouhá!“ 4 Ježíš však poznal jejich myšlenky a řekl: „Proč o tom smýšlíte tak zle? 5 Je snadnější říci ‚odpouštějí se ti hříchy‘, nebo říci ‚vstaň a choď‘? 6 Abyste však věděli, že Syn člověka má moc na zemi odpouštět hříchy“ – tu řekne ochrnutému: „Vstaň, vezmi své lože a jdi domů!“ 7 On vstal a odešel domů. 8 Když to uviděly zástupy, zmocnila se jich bázeň a chválily Boha, že dal takovou moc lidem.
TEXT KÁZÁNÍ Matouš 9,18-26
18 Zatímco k nim takto mluvil, přišel jeden z představených, klaněl se před ním a řekl: „Má dcera právě skonala; ale pojď, vlož na ni svou ruku, a bude žít!“ 19 Ježíš vstal a šel s ním i se svými učedníky. 20 A hle, žena trpící už dvanáct let krvácením přišla zezadu a dotkla se třásní jeho šatu. 21 Říkala si totiž: „Dotknu-li se aspoň jeho šatu, budu zachráněna!“ 22 Ježíš se obrátil a spatřiv ji řekl: „Buď dobré mysli, dcero, tvá víra tě zachránila.“ A od té hodiny byla ta žena zdráva. 23 Když Ježíš vstoupil do domu toho představeného a uviděl hudebníky a hlučící zástup, 24 řekl: „Jděte odtud! Ta dívka neumřela, ale spí.“ Oni se mu posmívali. 25 A když byl zástup vyhnán, vešel Ježíš dovnitř, vzal dívku za ruku a ona vstala. 26 Pověst o tom se rozšířila po celé té krajině.
KÁZÁNÍ
Tématem kázání je Personal Jesus – osobní Ježíš. Nevím, jestli teď to, co budu povídat, bude kázání, protože to bude asi hodně osobní. Spíš půjde o takové malé svědectví, které jsem nikomu nikdy neřekl. Od svých dvou let jsem trpěl těžkými alergiemi, které se projevovaly dušností, což později vyústilo v astma. Tudíž jsem velice často pobýval v nemocnicích. Byla raná 90. léta, tudíž pobyt rodičů s dětmi nebyl z kdovíjakých důvodů možný. Býval jsem v těch nemocnicích sám. Pamatuji si z té doby jen útržky. Třeba že nám na noc dávali dudlíky. Já jsem nebyl dudlíkové dítě, takže si vybavuji, že jsem si před usnutím s tím v postýlce hrál. Byla to jediná hračka. Nebo že jsme přes den mohli chvíli koukat na TV, kde Dáda Patrasová zpívala pro děti v nějakém dětském pořadu. Také si vybavuji, že jsem nerozuměl tomu, proč tam musím být sám bez rodiny.
Když mi byly 4 roky, byli jsme se starším bráchou v lázních v Kynžvartu (bráchovi bylo 8). Určitě to bylo na pár týdnů. Nebyl jsem tam úplně sám, ale spíš jsme tam byli sami. Vybavuji si tu intenzivní radost, když nám přišel od rodičů balík. A také si vzpomínám, že nás tam místní vychovatelky/sestřičky týraly. A my nevěděli, proč jsou na nás takové a proč i ostatní děti jsou tak zlé. Ten pocit, že jsem byl někde sám a nevěděl jsem, proč, byl tehdy už silnější, protože jsem byl o něco starší.
Pak jsem byl ještě párkrát v nemocnicích, ale ten nejintenzivnější pocit odloučení a samoty jsem měl, když mi bylo 7 let. Byl jsem na dlouhodobém ozdravném pobytu v Jánských lázních. Nevím, jak dlouho jsem tam byl, ale muselo to být dobře 2 měsíce. Pamatuji si, že když mě tam máma vezla, byla zima a když mě odvážela, bylo jaro. Oslavili jsme tam Velikonoce, což si pamatuji, protože starší kluci na procházce sháněli proutky. Chodil jsem tam i do školy, kde vím, že jsem to nenáviděl. Chodili mi balíky a občas za mnou rodiče přijeli, ale pak zase museli odjet, což pro mě bylo hrozné. Já musel zůstat, abych se uzdravil. Mezi dětmi byla děsná šikana. Pamatuji si na pocit odloučení, opuštění a veliké samoty. Té bylo opravdu hodně. A protože jsem byl už větší, uvědomoval jsem si to a hodně přemýšlel. Myslím, že to bylo období, kdy se ve mně cosi zlomilo. Zničehonic jsem míval silný pocit, že sám nejsem. Měl jsem intenzivní a uvědomělý pocit, že se mnou někdo je, někdo duchovní podstaty – neměl podobu, nijak jsem si ho nepředstavoval, neměl jméno, ale věděl jsem, že je se mnou a že mu mohu říct cokoliv a spolehnout se, že mě ochrání od všeho zlého.
Od té doby byl se mnou, kamkoliv jsem přišel a byl jsem na to sám. Někdy jsem jeho přítomnost cítil více, někdy méně. Jezdil jsem i později na všelijaké ozdravné pobyty, kde to bylo spíš fajn, protože to bylo u moře, takže zde se nedá mluvit o nějakém utrpení. Zvlášť když mi bylo 14 a trávil jsem 3 týdny na pláži v partě vrstevníků, mezi které patřila i děvčata. Ale i tak jsem byl pryč od rodiny a sám na spoustu situací, se kterými jsem si nevěděl rady. Ať už to bylo zamilování nebo můj nedostatek rozumu.
Zvykl jsem si na to být sám, umím být sám. Ale zároveň jsem od svých 8 let věřil, že sám nejsem. Je se mnou nějaký on, který mě má rád. Až když jsem si v 18 letech přečetl Bibli, pochopil jsem, kdo to celou tu dobu se mnou byl. Dnes věřím tomu, že to byl Ježíš, že to byl Boží Duch osobně, který mě doprovázel na mých cestách. Dodával sílu, odvahu a dokonce i odpuštění tam, kde jsem chyboval.
Vzpomněl jsem si na to, když jsem četl ty dva příběhy o Ježíšových uzdravování a přemýšlel jsem, o čem budu dnes kázat. Myslím si, že ty tři postavy, které Ježíš uzdravuje, mají tu samotu, do které Ježíš vstupuje, společnou. Nemoc a smrt totiž člověka vylučovaly. Nejen od společnosti, ale podle tehdejších představ odlučovaly člověka především od Boha. Tehdy se věřilo, že Boží přítomnost sídlí v jeruzalémském chrámu, kam ochrnutý člověk rozhodně nepatří a žena krvácející z pohlavních orgánů tam zcela určitě nepatří, protože by svou přítomností zneuctili Boha samotného. A mrtvá dívka? Ta patří do hrobu, kde Bůh zcela jistě není. Tak se tomu tehdy věřilo. S nemocnými a mrtvými Bůh není.
Ale do této samoty, přichází Ježíš, Boží Syn, Bůh sám a zcela osobně, velmi familiérně, důvěrně oslovuje každého z nich. Ochrnutému říká: “Buď dobré mysli, synu, odpouštějí se ti hříchy.” Krvácející ženě, která se přišla Ježíše pouze dotknout, aby byla uzdravena, řekne: „Buď dobré mysli, dcero, tvá víra tě zachránila (spasila).“ Mrtvé dívce nic neříká, ale bere ji za ruku. Gesto, které vydá víc, jak tisíc slov. Říká ji: “Děvče, neboj se, nejsi tu sama. Bůh je tu s tebou i v tvé smrti. Vstaň. Ježíš sám a Bůh v něm osobně přichází do jejich samoty. Tím mění jejich samotu. Odpuštění, důvěra a Boží láska proměňuje jejich samotu. Ochrnutý vstane, ženě přestane její trápení, dívka žije. Nejsou sami, protože s nimi je Bůh.
Bůh není v chrámu. Bůh není někde daleko v nebi. Není uzavřený v Bibli, které často nerozumíme. Není zakletý v precizně formulovaných teologiích a definicích, které sotva kdo chápe. Bůh je tady, osobně s každým a s každou z nás. Kamkoliv půjdete, cokoliv se vám stane, nikdo z vás nebude nikdy sám. Amen