Ježíšovo ukřižování a smrt

Kázání z cyklu "Pašije podle Matouše"

Společně s Ježíšem jsme v průběhu postního období mířili hloub a hloub. Průvodce nám při tom dělal evangelista Matouš. Pročetli jsme postupně celý pašijový příběh. Příběh posledních dní a hodin Ježíšova života.

Na počátku konce stála nechuť a nesouhlas vůdců tehdejšího židovského lidu vůči Ježíšovi. Odmítli respektovat autoritu jeho kázání a vyučování. Jejich nesouhlas později přerostl ve zlobu a vražednou nenávist. Z nich pak vzešel úkladný plán na odstranění toho nepohodlného léčitele, proroka a kazatele v jedné osobě. Jidášovi bylo proto zaplaceno za noční zradu, aby k Ježíšovi přivedl chrámovou stráž ve chvíli, kdy nebude obklopen srocením lidu. Zdařilo se. Po zatčení v přítmí osamělé Getsemanské zahrady byl Ježíš vyslýchán, křivě obviněn a nespravedlivě odsouzen. Nejprve svými vlastními, potom římskými okupanty. Nejmocnější muž tehdejší Judeje, římský prokurátor Pilát, se nedokázal postavit tlaku zmanipulovaného davu, ačkoli dobře věděl, že ten muž se ničím zlým neprovinil. Nyní tak zbývá dohrát už jen poslední dějství.

Vladařovi vojáci dovedli Ježíše do místodržitelství a svolali na něj celou setninu. Svlékli ho a oblékli mu nachový plášť, upletli korunu z trní a posadili mu ji na hlavu, do pravé ruky mu dali hůl, klekali před ním a posmívali se mu: „Buď zdráv, židovský králi!“ Plivali na něj, brali tu hůl a bili ho po hlavě. Když se mu dost naposmívali, svlékli mu plášť a oblékli ho zase do jeho šatů. A odvedli ho k ukřižování. Cestou potkali jednoho člověka z Kyrény, jménem Šimona; toho přinutili, aby nesl jeho kříž.

Ukřižování bylo tehdy zcela běžným trestem pro lupiče, zloděje, vrahy či povstalce. Začínalo mučením. Vojáci z příslušného oddílu dostali volnou ruku. Odsouzenec už byl vlastně mrtvý, tak proč se nad ním nevyřádit, že? A tihle vojáci byli zkušenými popravčími, uměli přesně odhalit slabé místo každého jednotlivce i přečíst kontext situace. Tak proč si s odsouzencem nezahrát parodické královské divadýlko? Tím přece zesměšní najednou jeho tichý, přece však zřetelný nárok na to být vůdcem lidu, i samotný židovský lid trpící pod římskou okupací. Takže ještě před tím, než popraví Ježíšovo tělo, popraví všechnu jeho důstojnost. Důstojnost člověka, ale i důstojnost Hospodinova svědka a kazatele.

A ještě něco důmyslného přijde na řadu: každý takto odsouzený si měl příčné břevno svého kříže odnést pokud možno sám. I to bylo součástí jeho trestu. Pro Ježíše bylo ovšem břevno v danou chvíli již příliš těžkým břemenem. Dřívější bičování a jiné mučení ho už příliš oslabilo. Šimon z Kyrény, muž, který tudy právě náhodou procházel, byl římskými vojáky přinucen mu pomoci. Je pod důstojnost vojáků, aby mu pomáhali sami. Je velmi pravděpodobné, že se tento Šimon stal později jedním z členů prvokřesťanských sborů, jak tomu napovídá zmínka evangelisty Marka. Jiný Šimon, Šimon Petr, nejbližší Ježíšův učedník, selhal. Nedokázal následovat a nést Ježíšův kříž. Musel ho tedy nahradit jiný…

Když přišli na místo zvané Golgota, to znamená ‚Lebka‘, dali mu napít vína smíchaného se žlučí; ale když je okusil, nechtěl pít. Ukřižovali ho a losem si rozdělili jeho šaty; pak tam stáli a střežili ho. Nad hlavu mu dali nápis o provinění: „To je Ježíš, král Židů.“ S ním byli ukřižováni dva povstalci, jeden po pravici a druhý po levici.

Dějištěm posledního zápasu Ježíšova života se stane pahorek jménem Lebka. Tam je Ježíš v devět hodin dopoledne přibit na kříž.

Dokonce i již zmínění krutí římští vojáci si nakonec dobře uvědomovali, jak obrovská muka s sebou pomalá smrt na kříži přinášela. A protože svůj sadismus a opovržení již projevili dostatečně, nyní mohou odsouzenci nabídnout opojné víno smíchané s hořkými bylinami. To působí jako narkóza či dokonce jed. Ježíš však překvapivě odmítne.

Podle římského zvyku býval odsouzencův zločin napsán na tabulce, kterou pověsili s ním. Ortel smrti měl mít na lidi odstrašující účinek: „Vzbouřenec“. „Uprchlý otrok“. A nyní tedy: „Král Židů“.

Kolemjdoucí ho uráželi; potřásali hlavou a říkali: „Když chceš zbořit chrám a ve třech dnech jej znovu postavit, zachraň sám sebe; jsi-li Syn Boží, sestup z kříže!“ Podobně se mu posmívali i velekněží spolu se zákoníky a staršími. Říkali: „Jiné zachránil, sám sebe zachránit nemůže. Je král izraelský – ať nyní sestoupí s kříže a uvěříme v něho! Spolehl se na Boha, ať ho vysvobodí, stojí-li o něj. Vždyť řekl: ‚Jsem Boží Syn!‘“

Matouš se vyhýbá jakémukoli podrobnějšímu popisu Ježíšových fyzických muk na kříži. To je velmi překvapivé. Z dobových pramenů dobře víme, že ukřižování bylo mimořádně bolestivým způsobem popravy. Nakonec si to umíme i velmi dobře představit. Evangelisté jsou zde ovšem velmi zdrženliví. Matouš dokonce zmíní jen dvojí hlasitý výkřik při skonu.

Naopak velmi výrazně je v Matoušově líčení zdůrazněn motiv výsměchu a pohrdání. To muselo Ježíšovi působit zřejmě stejné strádání jako bolest mučeného těla. Velekněží, kteří přišli zkontrolovat uzavření kauzy nepohodlného proroka, náhodní kolemjdoucí, podle Matouše dokonce i oba zločinci, kteří byli ukřižováni s ním – ti všichni se mu vysmívají!

Paradoxní je přitom to, že ve svém ironickém výsměchu mají vlastně pravdu – ovšem jinak, než si myslí: „Jiné zachránil, sám sebe zachránit nemůže“. Je to podobné jako s cedulkou, kterou nad Ježíše pověsili římští vojáci. Mají vlastně pravdu, Ježíš skutečně nemůže zachránit sám sebe. Ne ovšem proto, že by k tomu neměl možnosti. Měl tisíc možností. Stačilo např. jen, protože věděl, co se proti němu chystá, kdyby se na dva dny či týden uklidil někam mimo Jeruzalém. Srov. Ježíšova slova při zatčení v Getsemane: „Či myslíš, že bych nemohl poprosit svého Otce, a poslal by mi ihned víc než dvanáct legií andělů?“ (Matouš 26,53) Možná by dokonce i uměl sestoupit z kříže, vždyť se nakonec přece ukáže, že je Božím Synem.

On ovšem nemůže, protože sleduje jiný cíl. Chce zůstat Bohu věrný až do konce své lidské cesty, navzdory odporu. Sleduje vznešený cíl, totiž spásu všech lidí a celého světa. Nejsou to tak v posledu hřeby a stráž, kteří Ježíše drží na kříži. Je to Boží láska, kterou přišel lidem projevit. Je to vlastně „poslední pokušení“. Jeho Bůh, Otec Ježíše i všech lidí, totiž není apatický, nesolidární, povzneseně distancovaný od světa lidí. Naopak, stojí na straně svého stvoření. A dříve, než svým soudem očistí svět od hříchu a zla, chce otřást svým stvořením a přivést ho k pokání a víře. V oběti svého Syna nám poskytuje neodolatelnou pobídku a šanci na nový začátek. V Ježíši Kristu sestoupil do našich trápení, do našich bolestí, do našich vin, do naší smrti! Bůh s námi je, nám blízko je! K této vášnivé lásce svého Boha Otce se Ježíš přidává na cestě své oběti a neopustí ji ani tváří v tvář kříži. To je ten klíčový poklad, který chci dnes objevit společně s vámi v příběhu Ježíšovy smrti.

V poledne nastala tma po celé zemi až do tří hodin. Kolem třetí hodiny zvolal Ježíš mocným hlasem: „Eli, Eli, lama sabachtani?“, to jest: ‚Bože můj, Bože můj, proč jsi mne opustil?‘ Když to uslyšeli, říkali někteří z těch, kdo tu stáli: „On volá Eliáše.“ Jeden z nich hned odběhl, vzal houbu, naplnil ji octem, nabodl na tyč a dával mu pít. Ostatní však říkali: „Nech ho, ať uvidíme, jestli přijde Eliáš a zachrání ho!“

Ano, Ježíš stále kráčí cestou, kterou si před Boží tváří sám zvolil. A Bůh Otec ho za to miluje ještě více, je-li to možné. Ta cesta ovšem oba bolí více a více. Dokonce i vědomí blízkosti Boha Otce, které Ježíše provázelo po celý život, se vytrácí. Svět se zatmí. Doslova i symbolicky. Z Ježíšových úst zazní zoufalé: „Bože můj, Bože můj, proč jsi mne opustil?“ Tak volá člověk za soumraku své duše, v hodinách Božího zatmění. Tak volá i Ježíš. Nezůstane ušetřen ničeho lidského. Ani zkušenosti pocitu Boží vzdálenosti a cizoty. Přece však až do konce volá. Přese všechno alespoň drápkem své duše na Bohu stále visí. Někde tady Bůh je a uslyší jeho nářek!

Dalším pokladem velkopátečního zvěstování je skutečnost, že Ježíš zůstal na chvíli sám, abychom my věděli, že sami nikdy nezůstaneme. Ať nám naše pocity říkají cokoli, Ježíš prošel údolím samoty, aby nám prošlapal cestu. Od chvíle, kdy on zůstal sám, před Bohem nezůstane sám nikdo, kdo bude volat o pomoc a smilování. Ježíšův kříž nám přináší rovněž jistotu. Jde o nezrušitelnou pečeť Boží věrnosti a lásky. „Nikdo nemá větší lásku, než ten, kdo položí život za své přátele“, řekne Bible na jiném místě (Jan 15,13). Nebo jinak řečeno: Už nic více nám Bůh nemůže darovat, než že v osudu svého Syna vezme na sebe náš lidský úděl, a ponese ho i skrze trápení osamělosti a umírání.

A hle, chrámová opona se roztrhla v půli odshora až dolů, země se zatřásla, skály pukaly, hroby se otevřely a mnohá těla zesnulých svatých byla vzkříšena; vyšli z hrobů a po jeho vzkříšení vstoupili do svatého města a mnohým se zjevili. Setník a ti, kdo s ním střežili Ježíše, když viděli zemětřesení a všechno, co se dálo, velmi se zděsili a řekli: „On byl opravdu Boží Syn!“

To poslední, co je dnes potřeba zdůraznit, nám ozřejmí podivuhodná událost při Ježíšově posledním vydechnutí. Chrámová opona se trhá napůl. Opona ohraničovala v chrámu svatyni svatých, tedy místo, kde podle židovské tradice sídlí zde na zemi Bůh. Když Ježíš vypustí duši, symbolické Boží sídlo zde na zemi se otevírá. Nikdo z lidí nemůže k Bohu jen tak sám za sebe. Bůh je svatý, čistý, neposkvrněný. Sami bychom na to nestačili. Proto mohl do oné svatyně vstoupit jen jednou za rok velekněz, a to ještě po mnoha obřadech očišťování a smiřování. Opona tak byla výrazem, že ani vyvolený izraelský národ nemá ještě plného, volného přístupu k Bohu. Žádný člověk by nemohl snést plnou Hospodinovu přítomnost. Proto tam ta opona visela. V okamžiku Ježíšovy smrti se ovšem trhá. Jeho úděl, a nakonec i jeho smrt se tak stávají obětí, která je dána za hřích Izraele i všeho lidu jednou provždy. On žil i umřel „za nás“. Prošlapal nám cestu k Bohu. Cestu do Božího království, kam bychom sami nikdy nemohli dojít. Cestu, kterou bychom nemohli zvládnout svými vlastními silami.

A nejen to. Matouš má dokonce věrohodné zprávy, že v Jeruzalémě se onen den objevilo několik dávných židovských světců. Celý svět dávných proroctví a dávných Božích svědků se schází kolem Ježíšova kříže. To, co bylo Zákonem a Proroky napovězeno, je nyní vysloveno naplno: tento člověk byl opravdu Božím Synem. Klíčovým zjevovatelem a ukazatelem na cestě k Bohu. Největší a poslední obětí za lidskou vinu a hřích. A přináší nejen odpuštění a obětavé milosrdenství vedoucí k úžasu a pokání. Přináší i naději a moc vzkříšení. Ale o tom více až třetího dne, až půjdou nic netušící ženy v neděli ke skalnímu hrobu, aby nabalzamovaly jeho mrtvé tělo…