Evin potomek

Kázání z volného cyklu starozákonních kázání "Předobrazy Mesiáše"

"I řekl Hospodin Bůh hadovi: „Protožes to učinil, budeš proklet, odvržen ode všech zvířat a ode vší polní zvěře. Polezeš po břiše, po všechny dny svého života žrát budeš prach. 15Mezi tebe a ženu položím nepřátelství, i mezi símě tvé a símě její. Ono ti rozdrtí hlavu a ty jemu rozdrtíš patu.“ (Genesis 3,14–15)

Úvod: Svět čpí nevykoupeností

Židovský Tenak, neboli Starý zákon, a křesťanské spisy Nového zákona dobře vědí, že svět není takový, jaký by měl být. Vedle mnoha radostí a krás ho pro nás lidi naplňuje obdobnou měrou i bolest, trápení, smutek a smrtelnost. Lidský rod, člověk od svého početí, od narození je přes dobro a krásu, které potkává, poznamenán rovněž trýzní a nenaplněnou touhou.

Typicky je to vidět na základních danostech našich životů:

Partnerský vztah? To je zamilovanost, tělesná přitažlivost, schopnost milovat se a plodit. Nádhera! Zároveň ovšem tuto nádheru provází vždy nějak i bolest a nenaplněnost. Muž a žena se nikdy plně nepochopí. Nikdy plně nesplynou. Nikdy nebudou totéž.

Rodičovství a mateřství je nejen radostí a určením člověka (jakou radost a slast nám přináší, když naše děti rostou), ale přináší rovněž velikou bolest. Již můj nově narozený život není možný bez námahy a bolesti té, která mě porodila. Hned tím, že přicházím na svět, působím bolest. Porodní bolesti mámy jsou mementem mnohé další rodičovské trýzně: ví snad táta a máma, jaký bude život jejich dítěte? V lidském životě je tak od příchodu maličkého, obvykle milovaného a milujícího bezbranného tvora přítomna zároveň trýzeň, starost, trápení a zklamání.

Právě ve vztazích, na kterých nám nejvíce záleží, s našimi partnery a dětmi, kde máme největší touhu a naději, právě tam dokáže být život nejvíce drásavý, zjitřující, zraňující…

Ale to není všechno. Práce je nejen radostí, seberealizací a určením člověka, ale také jeho mučením. Práce je námaha. Obživa není zadarmo. Kolik dřiny, úsilí, námahy stojí, aby člověk a celá společnost měla dostatek potravy. Složitý problém, který se vlastně zatím nikdy nepodařilo vyřešit. Aby se nasytilo celé lidstvo a přitom země nebyla naprosto zplundrovaná!

Vlastně všechny nejdůležitější oblasti života jsou nádherné a drásavé zároveň.

I. Boj se zlem a Zlým

A to ještě není všechno. Je tady ještě něco horšího. Nejhoršího. Něco, co přinejmenším nepřímo souvisí i s dříve pověděným. Bojujeme také se zlem. V nás i kolem nás.

Je to zápas na život a na smrt. Proti lži, proti polopravdě, proti ďábelskému našeptávání, které nás nikdy nepřestane svádět na protibožskou cestu, na cestu pouze holého vlastního rozumu, vlastní pýchy. Člověk má hrozného nepřítele: zlo. Zlo, které se po všechny dny plazí kolem, aby nás mohlo uštknout svou jedovatou otrávenou slinou.

Dnešní text je dovršením příběhu, který toto napětí mezi krásou a utrpením osvětluje. Ano, původním záměrem Božím byl svět bez utrpení a bolesti. Země měla být zrcadlem nebe. Mělo se na ní žít „jako v nebi, tak i na zemi“. Pak se ovšem lidskou vinou stalo něco, co do tohoto dříve chráněného prostoru vpustilo síly zla. Od té doby je život stálým bojem.

II. Čekání na Evina syna

Jedním z charakteristických rysů Starého zákona je narůstající očekávání příchodu Mesiáše. Svět podle židovské Tóry, Spisů i Proroků sténá očekáváním. Hospodin je příliš dobrý a příliš mocný na to, aby nechal své lidi v takových starostech a bolestech, jak je obyčejně prožívají. A toto očekávání a tuto naději – že se lze těšit na něco nového a osvobozujícího – lze vyčíst právě už z toho prvního, jinak spíše temného příběhu Bible.

Ano, stalo se něco hrozného, zazní slova soudu, která popíší i naše dnešní trápení. Směrem k ženě: „Velice rozmnožím tvé trápení i bolesti těhotenství, syny budeš rodit v utrpení, budeš dychtit po svém muži, ale on nad tebou bude vládnout.“ (Genesis 3,16) Směrem k muži: „Uposlechl jsi hlasu své ženy a jedl jsi ze stromu, z něhož jsem ti zakázal jíst. Kvůli tobě nechť je země prokleta; po celý svůj život z ní budeš jíst v trápení. Vydá ti jenom trní a hloží a budeš jíst polní byliny. V potu své tváře budeš jíst chléb, dokud se nenavrátíš do země, z níž jsi byl vzat. Prach jsi a v prach se navrátíš.“(Genesis 3,17–19)

Ve stejnou chvíli ovšem zároveň zazní i slova naděje. Tato bolest bude jen dočasná. Původce zla totiž bude poražen a s ním i prokletí, která člověk spoluprací s ním přivolal. Tím, kdo ho pokoří, bude Evin potomek. Někdo, kdo na rozdíl od všech ostatních lidí dokáže zlu a Zlému v jakékoli podobě říci: Ne!

Cituji: „I řekl Hospodin Bůh hadovi: „Protožes to učinil, buď proklet, vyvržen ode všech zvířat a ode vší polní zvěře. Polezeš po břiše, po všechny dny svého života žrát budeš prach. Mezi tebe a ženu položím nepřátelství, i mezi símě tvé a símě její. Ono ti rozdrtí hlavu a ty jemu rozdrtíš patu.“ (Genesis 3,14–15)

V pozadí tohoto tajemného proroctví je představa člověka – lovce hadů, který zabije nebezpečného a lstivého hada tím, že mu rozdrtí hlavu, ale sám bude v poslední chvíli uštknut do paty. Obojí je smrtelné. Umře had. A umře i hrdina – lovec hadů.

Později, jak příběh setkávání lidí a Hospodina pokračuje, se toto očekávání nového a rozhodujícího Božího zásahu do dějin našeho světa personifikuje, vtělí do postavy očekávaného Mesiáše – Božího Vyvoleného. Boží sliby o této záhadné postavě se v různých proroctvích postupně opakují, zpřesňují a obohacují o další detaily. Má být prorokem jako Mojžíš, knězem jako Melchisedech a králem jako David.

Odkaz na tajemnou postavu lovce hadů, který pokoří ďábla, se tak stává úvodním biblickým náznakem a ohlášením příběhu, který Nový zákon a společně s ním křesťané všech časů považují za nejdůležitější v celých dějinách. Rozhodujícího, i když sebeobětavého vítězství nad ďáblem a jeho silami bylo dosaženo ve velikonočním příběhu, který je hlavním tématem Nového zákona. Jde samozřejmě o příběh kříže a vzkříšení Ježíše z Nazareta, který se skutečně za nás za všechny pustil do rozhodujícího souboje s ďáblem, s jeho silou a energií. Nejhlubším důvodem toho, proč se Ježíš nechal v Jeruzalémě zabít, bylo podle křesťanské víry právě to, že chtěl bojovat se samotným ďáblem a se samotnou smrtí a porazit je za nás za všechny. „Tak (Kristus) odzbrojil a veřejně odhalil každou mocnost i sílu a slavil nad nimi vítězství.“ (Koloským 2,15)

K naplnění toho prastarého tajemného proroctví tak došlo v příběhu jeho kříže, protože právě tam byl ďábel podle křesťanské víry odzbrojen a svržen, a to za cenu oběti Božího Mesiáše. Od té doby je jasné, že poslední slovo nad světem i lidskými osudy bude mít Kristus.

III. Klíčová bitva

Největším omylem Ježíšových židovských souvěrců bylo, že za ztělesnění zla považovali Římany. Ti je tehdy okupovali a jejich vláda přinesla kromě mnohé modernizace i útisk a nespravedlnosti. Když se v Izraeli 1. století objevil nový mocný prorok a kazatel, jejich očekávání bylo jednoznačně: Bude s námi bojovat proti Římanům!

Ježíš odmítl naplnit jejich tužby o osvobozeneckém boji. Dobře ví, že síly zla si skutečně mnohokrát používají římské okupanty. S jejich místodržícím Pilátem vede zarytý spor o povaze římské a Boží vlády. Ježíš ovšem ví, že stejně tak se nástroji zla mohou stát tehdejší židovský král Herodes, a dokonce i židovská rada představených. Za svého klíčového soupeře ovšem považoval po celou dobu svého působení až do svých posledních dnů samotného ďábla, nadosobní zlo, které ovlivňuje všechny lidi a získává je ke kolaboraci proti Hospodinu. Tato Ježíšova bitva vyvrcholila jeho smrtí. Ježíš jako lovec hadů toužil po jediné kořisti, po konci ďábla. Ďábel učinil to nejhorší, čeho byl schopen, ale Ježíš mu rozdrtil hlavu. Zaplatil za to ovšem tu nejvyšší cenu – svůj vlastní život.

Ježíš vědomě inscenoval poslední dny svého příběhu mezi námi jako nový exodus.Jako musel být kdysi dávno pokořen faraón, aby Boží lid mohl svobodně putovat do nové země, tak musí být nyní pokořen ďábel, aby Boží děti mohly žít svobodně a s nadějí na novou zemi. Uzdravení a vykoupení světa i našich jednotlivých lidských příběhů by nebylo možné, pokud by nebyla přemožena ta nejtemnější a nejmocnější síla, která by nás i svět mohla strhnout opět zpátky do spirály zmaru a trápení.

Závěr: Jako v nebi, tak i na zemi

To, co až dodnes vidíme ve světě jako zlé a prokleté, je stále děsivé – mnohá bolest, trápení, pomíjivost, marnost, krutost a nespravedlnost… Podle nejhlubšího přesvědčení křesťanské víry jsou to však už jen předsmrtné křeče zla, ďábla, kterému Kristus rozšlápl hlavu. Rozhodující bitva už byla vybojována. Na golgotském pahorku byl jako ve středu světa vztyčen vítězný praporec Ježíše z Nazareta. Tento dávno přislíbený Evin potomek se za nás všechny postavil tomu nejhoršímu zlu a porazil ho. Zázrak Ježíšova zmrtvýchvstání se třetího dne stal potvrzením, Božím razítkem, že právě zde začíná nový svět. Díky Ježíšovi si můžeme být jisti, jak učí Bible, že „Bůh pokoje už brzy rozdrtí satana pod vašima nohama.“ (Římanům 16,20)

Jak konkrétně ve světle tohoto osudového světového zvratu žít? O tom budou zase jiná kázání. Teď stačí jen jediné. Být si jistý Ježíšovým vítězstvím. Dříve nebo později se díky tomuto statečnému lovci, který ulovil hrozného svůdce celého světa, naplní to, zač se pravidelně modlíme: že se opět setká nebe a země. Že budeme žít podle původního Božího záměru „jako v nebi, tak i na zemi“.