To bych musela být fanatik!

„Já jsem taky věřící,“ řekla moje spolužačka a usmála se na mne.

„To je dobře. A jak se lišíš od těch nevěřících?“ zeptal jsem se jí takhle přesto, že takovou otázku nepovažuji za moc férovou.

Jaruška byla vždy pohotová a ukázala se takovou i nyní: „Chodím pravidelně každý rok na půlnoční.“

„Jen na půlnoční?“

„A jak často chodíš do kostela ty?“ zeptala se zvědavě.

„Chodím na mši svatou pravidelně v neděli a ve svátky. A když mi dovolí čas, tak i ve všední dny.“

Jarka se zhluboka nadechla a s podivem řekla: „To bych musela být fanatik!“

„Poslechni, Jaruško, máš manžela?“ zeptal jsem si jí. Ale raději jsem nevyzvídal kolikátého, protože u těch „věřících“ jeden nikdy neví.

„To víš, že mám,“ odpověděla a podivila se mé otázce.

„A jak často chodí domů?“

„Přece každý den.“

„A není ten tvůj manžel nějaký fanatik? Nepřehání to? Nestačilo by, aby se na tebe přišel podívat jednou za rok a dalších dvanáct měsíců jen říkal, že v tvoji existenci věří?“

Jarce došlo bez dalšího komentáře, že kdo má doopravdy někoho rád a opravdově mu věří, chodí k němu co nejčastěji, touží být tomu druhému nablízku.

Tak je tomu nejen ve vztazích mezi lidmi, ale také ve vztahu mezi člověkem a Bohem.

(Převzato z knihy Věroměr římskokatolického duchovního Maxe Kašparů, str. 26)