O stejné mzdě pro všechny

Biblické čtení (Matouš 20,1–16):

„Neboť s královstvím nebeským je to tak, jako když jeden hospodář hned ráno vyšel najmout dělníky na svou vinici. Smluvil s dělníky denár na den a poslal je na vinici. Když znovu vyšel o deváté hodině, viděl, jak jiní stojí nečinně na trhu, a řekl jim: ‚Jděte i vy na mou vinici, a já vám dám, co bude spravedlivé.‘ Oni šli. Vyšel opět kolem poledne i kolem třetí hodiny odpoledne a učinil právě tak. Když vyšel kolem páté hodiny odpoledne, našel tam další, jak tam stojí, a řekl jim: ‚Co tu stojíte celý den nečinně?‘ Odpovědí mu: ‚Nikdo nás nenajal.‘ On jim řekne: ‚Jděte i vy na mou vinici.‘ Když byl večer, řekl pán vinice svému správci: ‚Zavolej dělníky a vyplať jim mzdu, a to od posledních k prvním!‘ Tak přišli ti, kteří pracovali od pěti odpoledne, a každý dostal denár. Když přišli ti první, měli za to, že dostanou víc; ale i oni dostali po denáru. Vzali ho a reptali proti hospodáři: ‚Tihle poslední dělali jedinou hodinu, a tys jim dal stejně jako nám, kteří jsme nesli tíhu dne a vedro!‘ On však odpověděl jednomu z nich: ‚Příteli, nekřivdím ti! Nesmluvil jsi se mnou denár za den? Vezmi si, co ti patří, a jdi! Já chci tomu poslednímu dát jako tobě; nemohu si se svým majetkem udělat, co chci? Nebo snad tvé oko závidí, že jsem dobrý?‘ Tak budou poslední první a první poslední.“

V podobenství o dělnících na vinici se slovo „milost“ nevyskytne ani jednou. Přesto je to možná nejvýraznější oddíl Matoušova evangelia s tímto tématem. Začíná to už tím, že je to jednoznačně Bůh jako pán vinice, kdo od počátku vyvíjí hlavní a klíčovou aktivitu. To je společný jmenovatel tématu milosti v Písmu, jak ho sledujeme už od začátku měsíce napříč celou Biblí. Nezasloužený dar milosti je zde popsán jako možnost vstoupit do Božích služeb.

Svůj plat, vlastně příděl živobytí, dostávají večer všichni, kdo se v průběhu dne nechali najmout. Všechny, kdo jdou životem s Bohem, čeká jeho péče a zaopatření. Ale pozor! Všichni dostávají stejně. Ať pracovali v potu tváře celý den nebo jen jednu hodinu.

A právě ti, kteří pracovali nejdéle, protestují (asi i za nás). Odpověď hospodáře je jasná. Nejprve upozorňuje, že prvním neukřivdil. A pak vysloví, že i vůči později najatým chce být velkorysý, třebas jim i dát ze svého více, než by se čekalo.

Ti, kteří s Ježíšem chodí už dávno, možná od samotného začátku, mají přát těm pozdějším, novým, pomaleji chápavým stejnou porci milosti, jakou přijali oni sami. „Toto je tajemství milosti: Nikdy není pozdě.“ (Francois Mauriac)

Bože, nejsi účetním, který jen přísně počítá „má dáti – dal“. Jsi velkorysým otcem všech, kteří se ti s důvěrou vrhnou do náruče, třebas i na poslední chvíli. Prosím, dávej nám to vždy znovu chápat, prožívat a odrážet do světa.

(Z textů o biblickém tématu Božího milosrdenství, které připravil Roman Mazur pro příručku ke každodennímu čtení Bible „Na každý den“.)