O dostačující milosti
Biblické čtení (2. Korintským 12,1–10):
Musím se pochlubit, i když to není k užitku; přicházím teď k viděním a zjevením Páně. Vím o člověku v Kristu, který byl před čtrnácti lety přenesen až do třetího nebe; zda to bylo v těle či mimo tělo, nevím – Bůh to ví. A vím o tomto člověku, že byl přenesen do ráje – zda v těle či mimo tělo, nevím, Bůh to ví – a uslyšel nevypravitelná slova, jež není člověku dovoleno vyslovit. Tím se budu chlubit, sám sebou se chlubit nebudu, leda svými slabostmi. I kdybych se chtěl chlubit, nebyl bych pošetilý, vždyť bych mluvil pravdu. Nechám toho však, aby si někdo o mně nemyslil víc, než co na mně vidí nebo ode mne slyší. A abych se nepovyšoval pro výjimečnost zjevení, jichž se mi dostalo, byl mi dán do těla osten, posel satanův, který mne sráží, abych se nepovyšoval. Kvůli tomu jsem třikrát volal k Pánu, aby mne toho zbavil, ale on mi řekl: „Stačí, když máš mou milost; vždyť v slabosti se projeví má síla.“ A tak se budu raději chlubit slabostmi, aby na mně spočinula moc Kristova. Proto rád přijímám slabost, urážky, útrapy, pronásledování a úzkosti pro Krista. Vždyť právě když jsem sláb, jsem silný.
Apoštol Pavel vede náročnou diskusi se svými kritiky a odpůrci z Korintu. V dnes čteném úseku proto přechází od teologických postřehů a reflexí k velmi osobnímu vyznání.
Jeho kritici přináležející k některým radikálním křesťanským skupinám mu vytýkají, že je málo „osvícen“. Proto Pavel připustí (ač mluví v 3. osobě, myslí na sebe), že i jemu byl dán výjimečný mystický zážitek. Měl vidění, ve kterém pronikl až k tajemstvím nejvyšších Božích nebes. Ovšem právě proto, že Pavlovi tento způsob propagace víry či sama sebe není blízký, okamžitě kontrastně zmíní i zcela opačný zážitek. Na cestě Kristovy víry a služby ho tu a tam sráží jakýsi osten, „posel satanův“. Nevíme, zda šlo o nějaký fyzický neduh (nemoc očí? koktavost? epilepsie?), či zda šlo o trápení způsobené nějakými překážkami v jeho evangelizační a misijní práci.
Pavel ovšem vděčně přijímá Kristovo povzbuzení, že klíčovou skutečností života a služby z víry je Boží milost. Někdy je křesťan obrazně nebo doslova třebas i „v sedmém nebi“. Jindy se mu ovšem nevyhnou nemoc, bolest, trapná situace. To nejpevnější, oč se můžeme opřít za jakékoli situace, však nejsou naše momentální výkony nebo emoce, ale právě vědomí stálé Boží náklonnosti a přítomnosti, vděčné přijímání Boží milosti.
Pane, někdy jsme na cestě víry za tebou nahoře, jindy úplně dole. Dej, ať vždy vnímáme tvou milost. Ta nám přece na vše nejdůležitější stačí.
(Z textů o biblickém tématu Božího milosrdenství, které připravil Roman Mazur pro příručku ke každodennímu čtení Bible „Na každý den“.)