Potřebovala jsem někam chodit

My mladší si už neumíme představit, jaké to asi bylo vyrůstat v časech kolem války…

Narodila jsem se v roce 1929. Když mi bylo 5 let, umřela mi na angínu maminka. Tehdy ještě nebyl penicilin. Tatínkova druhá manželka byla katolička. Chodila na mše, taky zpívala na kůru, protože měla krásný hlas. Naučila nás modlit se nahlas modlitby jako „Zdrávas Maria“, „Anděle Boží, strážce můj“ a „Otče náš“.

Chodila jste do náboženství, jak to bylo tenkrát obvyklé?

Chodila, ale husitský farář (tatínek byl člen husitské církve), ke kterému jsem v obecné škole chodila, nás toho moc nenaučil. Hlavně nám četl pohádky. Nejvíce si pamatuji, že z legrace škrábal malé holky svými vousy, což jsem nesnášela. Kromě toho jsem zažila i katolické náboženství, kdy jsme zůstávali sedět vzadu ve třídě. Katolický farář vyprávěl zajímavé příběhy o svatých. Když viděl, jak pozorně poslouchám, přišel za mnou a povídá: „Až budeš velká, tak se dáš přepsat, viď?“

Pak jste dlouho do žádného sboru nechodila…

Ne, nechodila. Ale jednou jsem zažila zvláštní vidění. Jednou v noci jsem se probudila z děsivého snu. Všude kolem jsem cítila vítr, i když bylo zavřené okno. A vpravo ve tmě jsem viděla siluetu nějakého temného ďáblíka. Hned jsem se začala modlit všechny ty modlitby, co jsem uměla od nevlastní matky. Když jsem se domodlila a otevřela oči, viděla jsem v místech, kde bylo dříve temno, jak tam září anděl. Vůbec jsem se ho nebála a on u mě zůstal, dokud jsem zase neusnula. I tento zážitek mě utvrdil v jistotě o Bohu, že existuje a že mně v těžké situaci vždycky pomůže. Každý den jsem se modlila a v Boha stále věřila.

Váš manžel byl nevěřící?

Ano. Byl sice taky „čechoslovák“, ale nikam by se mnou nechodil. Byl takový dost lehkomyslný, pohodový, z ničeho si nedělal hlavu.

Váš mladší syn se stal praktikujícím křesťanem ještě dříve než Vy. Jak se to stalo? Ano, mladší syn se ve sportovním kroužku seznámil s jednou baptistkou, která ho pozvala do jejich sboru a mládeže. Jemu se tam zalíbilo. Já jsem byla ráda, že má takové kamarády. Když jsem na něho zůstala po smrti muže sama, měla strach, jak ho zvládnu vychovat a tohle se mi líbilo.

Kdy jste přišla do evangelického sboru poprvé Vy sama?

Nedlouho po tom, kdy jsem v 55 letech ovdověla. Cítila jsem se osamělá, potřebovala jsem někam chodit. To bylo v polovině osmdesátých let. Jednou v neděli odpoledne jsem šla na procházku a u sboru jsem viděla, že tam vchází spousta lidí. Tak jsem si říkala, že se tam půjdu podívat. Hned za mnou přišla známá sousedka z domu, přivítala mně a ptala se: „A kdo Vás pozval?“ Já na to: „Nikdo, já jsem přišla sama.“ Ještě předtím ve dveřích mě srdečně přivítal pan farář. Pak mě ta sousedka faráři přestavila a on hned říká: „A mohla byste k nám chodit stále!“ A já na to: „Tak jo, tak přijdu.“ A jak jsem jednou poprvé začala, tak už jsem pak chodila stále.

Jak jste se pak stala evangeličkou i oficiálně?

Pan farář mě skoro hned pozval na vyučování katechismu pro nové členy. Chodily tam ještě další dvě paní a trvalo to několik týdnů nebo měsíců. Pak jsme byly oficiálně přijaty do sboru.

Co je hlavním důvodem, že se do sboru až do dneška zcela pravidelně vracíte?

Už se s těmi lidmi znám. Spřátelila jsem se všemi ze skupiny seniorů. Takže tam mám přátelské zázemí. To jsem asi nejvíce potřebovala a oni mě všichni velmi srdečně přijali.

Rút (*1929)