Najdete nás: U Pošty 1098/6, Praha 8
ukázat na mapě

Ohněm zprubuj sám sebe, v popelu zbude ti víra

Z celého srdce snad miluješ Boha svého,

v rachotu tepu slyšíš tichý hlas jeho,

nebe se zatmí a v tom v tobě všechno zmírá,

ohněm zprubuj sám sebe, v popelu zbude ti víra.

(Svatopluk Karásek – z písně „Víra“)

Písně Sváti Karáska jsou založené na syrových textech a mnohdy zněly zcela mimo církevní prostředí. V místech, kam běžně člověk za otázkami víry nechodí. U ohňů, po hospodách. V těch textech přitom zcela naplno a bez obalu zní to, o čem jsou. Krátce, jasně, úderně. Většinou žádné jinotaje či alegorie. Předhodí nám otázky zcela zásadní, neptá se, zda jsme na ně připraveni, zda na ně máme náladu, zda o nich chceme přemýšlet a polemizovat. Jako kus masa když pleskne o zem, řekli bychom s Josefem Kainarem. Direkt na solár.

Definovat víru a vysvětlit jí člověku, jenž nám o sobě řekne, že věřící není, to je panečku úkol. Co je to víra? Lehká otázka, těžká odpověď. Nepochybně je to cosi niterného, něco intimního, co si každý chová v sobě. Hledá, nalézá, ztrácí a znovu nalézá. Sám pro sebe si vykládá a vysvětluje. Jako kámen v ruce obrací a ohlazuje, ze všech stran prohlíží, všemi smysly vnímá, ale dovnitř nevidí. Zdá se to být cosi křehkého. Oproti všemu jinému tolik odlišného. Něco, co si nemůžeme jen tak očichat a mikroskopem prohlédnout, pilkou rozříznout a pinzetou prošťourat.

Je to ale také cosi pevného, co nám dává vnitřní jistotu. Pevná skála. „Jen On je má skála a spása, má tvrz, nic mnou nepohne.“, jak čteme v žalmu 62. Právě proto, že víra je v nás a není závislá na tom, co nás obklopuje, v ní můžeme vkládat naděje, ba dokonce hledat jistotu. Je nám bohatstvím, které moli ani rez nesežerou a zloději neukradnou. „Vyrvi ten řetěz, je tu hromada šrotu, to vedle to je víra.“ zpívá se dál v té písni. Je to něco, na co se můžeme spolehnout. Náš vnitřní maják, který pevně stojí v rozbouřených vlnách, a ukazuje nám správnou cestu. Na ní se ale musíme vydat a po ní kráčet už my sami.

Z celého srdce snad miluješ Boha svého,

v rachotu tepu slyšíš tichý hlas jeho,

nebe se zatmí a v tom v tobě všechno zmírá,

ohněm zprubuj sám sebe, v popelu zbude ti víra.

(Svatopluk Karásek – z písně „Víra“)

Písně Sváti Karáska jsou založené na syrových textech a mnohdy zněly zcela mimo církevní prostředí. V místech, kam běžně člověk za otázkami víry nechodí. U ohňů, po hospodách. V těch textech přitom zcela naplno a bez obalu zní to, o čem jsou. Krátce, jasně, úderně. Většinou žádné jinotaje či alegorie. Předhodí nám otázky zcela zásadní, neptá se, zda jsme na ně připraveni, zda na ně máme náladu, zda o nich chceme přemýšlet a polemizovat. Jako kus masa když pleskne o zem, řekli bychom s Josefem Kainarem. Direkt na solár.

Definovat víru a vysvětlit jí člověku, jenž nám o sobě řekne, že věřící není, to je panečku úkol. Co je to víra? Lehká otázka, těžká odpověď. Nepochybně je to cosi niterného, něco intimního, co si každý chová v sobě. Hledá, nalézá, ztrácí a znovu nalézá. Sám pro sebe si vykládá a vysvětluje. Jako kámen v ruce obrací a ohlazuje, ze všech stran prohlíží, všemi smysly vnímá, ale dovnitř nevidí. Zdá se to být cosi křehkého. Oproti všemu jinému tolik odlišného. Něco, co si nemůžeme jen tak očichat a mikroskopem prohlédnout, pilkou rozříznout a pinzetou prošťourat.

Je to ale také cosi pevného, co nám dává vnitřní jistotu. Pevná skála. „Jen On je má skála a spása, má tvrz, nic mnou nepohne.“, jak čteme v žalmu 62. Právě proto, že víra je v nás a není závislá na tom, co nás obklopuje, v ní můžeme vkládat naděje, ba dokonce hledat jistotu. Je nám bohatstvím, které moli ani rez nesežerou a zloději neukradnou. „Vyrvi ten řetěz, je tu hromada šrotu, to vedle to je víra.“ zpívá se dál v té písni. Je to něco, na co se můžeme spolehnout. Náš vnitřní maják, který pevně stojí v rozbouřených vlnách, a ukazuje nám správnou cestu. Na ní se ale musíme vydat a po ní kráčet už my sami.