John Patitucci a víra, která je zásadní

John Patitucci (*1959), Američan s italskými předky, je jedním z nejlepších světových jazzových basistů, dvojnásobný držitel Grammy, člen kvarteta saxofonisty Waynea Shortera, které patří mezi nejvýznamnější světová jazzová tělesa současnosti. Na každé vlastní desce děkuje Bohu a nijak se netají s tím, že muzika v jeho pojetí úzce souvisí s duchovním životem.

(Podle článku „Jednota duše, těla a kontrabasu“ z časopisu Reflex 31/2009, ptal se Daniel Konrád)

Vždycky jsem se vás chtěl zeptat: jste hodně pobožný?

Nemám to slovo rád, protože si s ním lidé občas spojují rituály a tak podobně. Ale víra je pro mně zásadní.

Souvisí to s vašimi rodiči, nebo tím, že jste vyrůstal v italské části Brooklynu?

Víte, já rodičům spíš vzdoroval. Ale vyrůstal jsem jako katolík, dělal jsem ministranta a odmalička jsem chtěl být kněz, dokud mi neřekli, že pak bych se nemohl oženit. U nás na škole existoval hudební sbor, ve kterém hráli všichni učitelé, a protože se jim nelíbil basista, rozhodli se ho výjimečně nahradit a pozvali mě, ať se přidám. Celé to organizoval mladý farář, pianista, se kterým jsme se sblížili – to on mi jako první odpověděl na otázky, s nimiž si kněží v kostele nevěděli rady. A někdy v sedmnácti jsem se rozhodl, že touto cestou půjdu i dál.

Co to bylo za otázky?

Cokoliv vás napadne – kdo je Bůh, proč jsme na světě… vůbec jsem se hodně ptal proč.

A odpovědi byly dost dobré na to, aby přesvědčily sedmnáctiletého?

Především byly poctivé. Třeba se nesnažily vyhnout věcem, na něž v křesťanství odpovědi nejsou – protože jsou věci, na které zatím odpovědi neznáme. Ale musíme je neustále hledat.

Jak se takové hledání projevuje v hudbě?

To je těžká otázka. Rád dávám za příklad saxofonistu Johna Coltranea. Ten i když hrál ta nejvypjatější sóla, vždycky to znělo, jako kdyby se modlil – a kolikrát vás jeho hudba rozplakala… to je přece nádherné. Obecně si myslím, že ať už míříte k jakékoliv víře, může to vaše hraní jenom prohloubit.

Máte tedy s hraním spojené duchovní zážitky?

Především neustále děkuji za dar hudby. A také vím, že muzika není jen lidskou záležitostí, protože když hrajete, veškeré kouzlo a to, co se mezi hudebníky postupně rozvíjí na pódiu, je větší než cokoliv lidského – jako kdyby to ani nešlo z jejich nástrojů.