Jak jsem se stala organizovanou

Jsem původem z nevěřící rodiny, kde téma Boha spadalo mezi tabuizovaná témata (podobně jako např. menstruace), o kterých se nikdo nikdy nebaví. Přesto, kam až má paměť sahá, jsem měla jeden obrovský dar – víru. Byla jsem prostě „jiná“. Neprošla jsem při tom žádným náhlým osvícením, zázrakem či prozřením. Nedokážu ani říct, kdy jsem si vůbec naplno uvědomila, že jsem věřící, a tedy „tak–trochu–jiná“. Možná v pubertě. V časech dospívání jsem se chodila modlit do kostelů. Byla jsem ohromena barokní krásou, prostorností a prázdnotou malostranských chrámů. Zásadně jsem je vyhledávala prázdné. Evangelické kostely jsem vůbec neznala, asi proto, že jsou povětšinou nenápadné a zavřené. Žádné jiné věřící jsem ve svém okolí neměla či o nich nevěděla.

Těhotenské rozhodnutí

Se svou vírou jsem byla nenápadná. Jsem člověk, který nerad vybočuje z řady. A v mojí rodině být věřící znamená totéž jako být pomatený či slabý, být někým, kdo potřebuje v životě berličku, protože sám ho nezvládá. Zásadním zlomem pro mě bylo až období těhotenství. Tehdy jsem si uvědomila, že pokud budu chtít ve víře vychovávat naše dítě, nebude to v prostředí, ve kterém se pohybuji, vůbec snadné, protože na to budu úplně sama. Nevěděla jsem, zda budu schopna svou víru dítěti zprostředkovat, a to pro mě bylo strašně důležité. Takže jak mi rostlo břicho, tak ve mně rostla také jistota, že prostě musím někoho najít. Jako by mi to někdo našeptával. Zřejmě i Bůh v té době došel k názoru, že samotná bych to vzdala a jen čekala, jak se děti rozhodnou samy. Bylo to jedno z mých nejtěžších rozhodnutí. Přijít jen tak mezi cizí lidi do cizího prostředí je pro člověka mé nátury skoro nemyslitelné.

Spuštění kotvy

Tak jsem začala hledat. Na internetu podle mapy. Hledala jsem evangelíky. Důvodů, proč jsem nepřemýšlela nad římskokatolickou alternativou, bylo více. Nejdůležitějším pro mě byl fakt, že se tam faráři nežení a ženy nemohou být farářkami, což mi nepřišlo normální, i když kostely mají překrásné. Tak jsem se dostala do jednoho z pražských sborů, ve kterém jsem se zanedlouho nechala pokřtít.

Velkým překvapením se pro mně stalo, když jsem (až následně!) zjistila, že v ČCE byl kdysi pokřtěn můj tatínek i babička a že náš farář působil dříve v moravském sboru, do kterého se babička před svou smrtí vrátila. Našla jsem tak sbor, kde se cítím dobře, i proto, že je pražský, ale přitom také trochu moravský, pro což mám slabost.

Pravidelná setkání s věřícími jsou pro mě od té doby už několik roků velkou radostí a utvrzením ve víře. Kázání, čtení z Bible a rozhovory mi otevírají zcela nové obzory. Pro člověka zvenčí je třeba velmi těžké vzít si Bibli a číst si v ní jen tak. Věřte mi, zkoušela jsem to. Až ve sboru nyní objevuji krásu příběhů a sílu osobností v ní zmiňovaných. Nikdy jsem nezalitovala, že jsem se přidala do organizovaného společenství věřících. I moje děti chodí do kostela moc rády. Je to svátek, na který se těší už dopředu, mají tam kamarády a stýkají se s dobrými lidmi.

Lýdie (*1978)