Jak jsem hledal a nakonec byl nalezen

Pocházím z nevěřící rodiny. Moje maminka byla učitelkou, otec měl několik povolání, nakonec byl chemikem ve sklárnách. Žili jsme v rámci svého světového vědeckého názoru. Bůh u nás nebyl tabuizovaným tématem, ale nemluvilo se o něm. Vždyť přece neexistuje.

Když mi bylo 8 let, moji rodiče se rozvedli. V mém životě to byla nesmírně těžká zkušenost. Byl jsem ve věku, kdy kluk potřebuje otce nejvíce. Začíná si přece uvědomovat sám sebe a svět kolem sebe. Stalo se něco, na co jsem si nedokázal odpovědět, a co také nadlouho nabouralo můj vztah k autoritám. Možná i proto jsem později nemohl dlouho přijmout Boha, kvůli oslovení „otče“.

Další etapu mého života zahájilo stěhování s maminkou za babičkou. Ocitl jsem se v naprosto neznámém prostředí. V domě, kde jsme bydleli, a vlastně v celém bloku nebyli žádní vrstevníci. Do školy jsem jezdil do vedlejšího města. Vyrůstal jsem tedy v určitém osamění a čas jsem trávil dlouhými vycházkami kolem řeky a parky, při kterých jsem si hodně četl a přemýšlel.

Krok za krokem…

V této době jsem se poprvé setkal s praktikovanou vírou v Boha. Moje babička, katolička, chodívala o nedělích do kostela, doma měla kancionály a svaté obrázky, ale nikdy mi o Bohu nic neříkala. Několikrát jsem s ní byl na bohoslužbách, ale ty mě nijak neoslovily.

Nepatrný posun v mých postojích přinesla studia na gymnáziu. Vždycky jsem se považoval za dost sečtělého člověka, a tak kromě Remarqů, Steinbecků, Hemingwayů, Exupéryů jsem se rozhodl přečíst si i Bibli. Patří přece také ke kulturnímu bohatství a každý inteligent ji má mít přečtenou. První srážka s ní však pro mě neskončila nejlépe. Starý zákon byl od začátku dost nesrozumitelný a v Novém psali v prvních čtyřech povídkách jedno a totéž! Na nějaký čas jsem tuto knihu odložil, ale něco bylo zaseto.

Dalším stupněm na schodišti k Pánu byla studia v Leningradě. Byl to čas, na který stále rád vzpomínám. Měl jsem tam spoustu kamarádů a kamarádek a s některými z nich jsem se naučil chodit na slavnostní mše do kostelů, třeba o Velikonocích, Vánocích a jiných svátcích. Najednou jsem začal vnímat jakýsi nový rozměr toho všeho, cítil jsem klid, pokoj, vznešenost. Uvnitř mě se začínalo něco zachvívat. Stále to však byl spíše podprahový pocit něčeho neuchopitelného. Otevřel jsem znovu Bibli, četl ji pomalu a pozorně, pořád však pro mě zůstávala jen knihou starých příběhů.

…na cestě k víře

Ze studií jsem odešel předčasně, pak následovala vojna a šachta. Dalším klíčovým impulsem byla smrt mojí babičky. Umírala dlouho na rakovinu kostí a útěchu nacházela jen v Bibli a v kontaktu s Bohem. Tehdy mi skutečně došlo, že musí být živým a působícím.

K uvědomění si plnosti všeho je však třeba sbor a církev – duchovní rodina. Nalezl jsem ji dost kuriózně. Kamarádovi se zalíbila jedna slečna ze skupiny evangelické mládeže a požádal mě, abych na jejich mládežnická setkání chodil s ním. A tady jsem se s Bohem skutečně setkal. Programy, kterých jsem se účastnil, přiblížení významu Kristovy činnosti, oběti a spásy, láska bez konce, odpuštění – to vše mi dávalo odpovědi na mé otázky a léčilo staré rány. Všechno do sebe konečně zapadlo.

Sedmnáct let zkušeností víry

Na cestě víry jsem dnes již 17 let. Byla to mimo jiné také doba, kdy jsem pochopil, že víra za mě nebude chodit do práce, nebude za mě uklízet, nevyřeší spory s lidmi okolo… Byla to také doba, ve které jsem ztratil pár kamarádů, některé věcí, které mi dřív připadaly zajímavé, a rovněž mnohé iluze o církvi… Podstatně víc jsem však získal a poznal: Perspektivu, spoustu nových přátel, nová místa, věřící manželku a dva parádní kluky. Jsem a budu za to Pánu vždy vděčný.

Tomáš (*1970)