Dlouhá cesta na Východ a zase zpátky

Východní stopa…

Narodil jsem se v době 2. světové války. Rodiče byli křtěnými katolíky, ale nepamatuji se, že bychom spolu chodili do kostela. I já jsem ovšem byl pokřtěn v krásném barokním kostele a v prvních školních letech navštěvoval náboženství. Razítek andělíčků, která katecheta dával do sešitu, jsem však příliš nenastřádal.

Brzy poté přišla doba marxismu-leninismu-stalinismu a mého dospívání. Ta se stala dobou intenzivního duchovního hledání. Pustil jsem se do tehdy moderní jógy a byl velmi překvapen, když jsem na výstavě zahraničních knih našel učebnici pro toto cvičení mezi „náboženskou literaturou“. Tato zkušenost mně vedla k další cestě na Východ. Začal jsem nejen s asánami (tělesnými pozicemi – pozn. red.) hathajógy, ale pustil se rovněž do četby pitak a upanišád. Můj zájem mne pak hnal dále přes hinduismus k lámaismu, zenbudhismu a šintoismu. Pak ovšem také k islámu, a ještě později jsem se přes pravoslaví vrátil zpět do Evropy. Studoval jsem tehdy historii a začal se na věci dívat zase trochu z jiného úhlu.

Objevení Boha Bible

V té době jsem také „zjistil“, že existuje Bible, ale když jsem si ji šel koupit na faru (žil jsem na malém městě), překvapil jsem tamějšího pana faráře. Nevěděl jsem, že katolíci s Biblí tehdy prakticky nepracovali. Ovšem otec mi od jednoho pastora přinesl Bibli kralickou. Přiznám se, že jsem ji vnímal stejně podobně jako předtím Bhagavadgitu či Korán. Pak mi ale jeden spolužák půjčil knihu – dnes tomu říkáme samizdat – o Bibli a Bohu a pozval mne k setkání se svými souputníky. Byli milí a příjemní, ale nakonec jsem je opustil. Nudilo mne totiž přesné odříkávání přečteného textu podle připravených otázek a příliš pomalé „dávkování“ dalších informací. Nakonec jsem je asi i já znepokojoval svými stálými „rýpavými“ dotazy. Ale Bůh Bible mne zaujal. Začal jsem shánět teologickou literaturu, ale socialistická knihovna na malém městě příliš možností nenabízela. No a do toho přišlo ukončení studia, nástup do práce, vojenská služba, svatba, děti … Čas letěl bleskurychle!

Nalezení evangelíků

Pak přišel listopadový převrat, a najednou zde byla spousta nabídek. Ty z Východu jsem již ignoroval, ale ty euroamerické mě zajímaly: adventisté, mormoni, jehovisté, moonisté, starokatolíci… U některých jsem i chvíli postál, okolo některých jen prošel, ale málokde mě to více přitáhlo. A pokud mne i zaujaly, členové těchto skupin se mnou odmítali diskutovat a trpělivě odpovídat mé všetečné otázky.

Bylo to jednou kolem Vánoc, když jsem šel kolem jedné budovy a četl pozvání „na večeři“. Považoval jsem za neslušné přijít hned k prostřenému stolu. Den poté to ovšem bylo už bez „večeře“, tak jsem vyrazil. Byla to církev, se kterou jsem se dříve blíže nesetkal: Normální sál s lavicemi, jako mají v kostele. Výzdoba nebyla plná andělíčků, jak jsem byl zvyklý vídat. U vchodu mne osobně uvítali s malým programem bohoslužeb, po bohoslužbě se pan farář se všemi loučil a zaznělo pozvání na kávu, při které se přátelsky povídalo… A tak jsem se tam začal vracet a pan farář mi vždy znovu odpovídal na „rýpavé“ otázky, aniž mi dával najevo, že bych ho obtěžoval.

Dnes se již hrdě hlásím k tomu, že jsem evangelík. K českobratrské evangelické církvi mě přitáhla svoboda, která v ní panuje, aniž by v ní zradila věrnost k Ježíši Kristu i Hospodinu. Když se ohlížím na svou cestu k Bohu, říkám si, že Pán to asi tak chtěl, aby moje cesta nebyla žádným náhlým „pavlovským“ osvícením. A při četbě prvních kapitol Zjevení někdy vzpomenu na své poznávání různých církví a vidím v nich upozornění: Žádná z církví není bez kazu, žádná nemá glejt jedinečnosti, ale každá se bude Pánu zodpovídat.

František (*1945)