Díky, Bože, že nepřestáváš
Vyrůstala jsem v rodině, kde nikdo nechodil do kostela, a o víře se nemluvilo. Přesto mě nechali rodiče pokřtít, ale mladší sestra zůstala nepokřtěná. Rozpor, který pro mě dodnes zůstává záhadou… měla jsem šťastné a bezstarostné dětství v kompletní rodině a cítila jsem se milovaná. Ne každý takové dětství má.
S mladší sestrou jsem v dětství nemusela nijak zápolit, naopak jsme si byly velmi blízké a cítily se být vždy spojenkyněmi, které drží při sobě. Ani takové štěstí nemá každý.
Vyrůstala jsem za totality a moji rodiče se vládním garniturám protivili, takže nebylo snadné se dostat na střední školu. A přesto se mi to nakonec nějakým zázrakem podařilo. To se tehdy rozhodně nepoštěstilo každému.
Se studiem vysokoškolským to bylo ještě obtížnější. Musela jsem čekat celé tři roky, než mi bylo “dovoleno” studovat to, pro co jsem cítila, že mám nějaké předpoklady. Mnozí na tom byli mnohem hůř a studovat nesměli vůbec.
Tři roky čekání jsem musela být někde zaměstnaná, abych nebyla režimem popotahovaná za “příživnictví”. Tak jsem se v čerstvých osmnácti ocitla na rok na základní škole jako družinářka a další dva roky pak učila angličtinu v kurzech pro děti i dospělé. S pouhou maturitou dnes nepředstavitelná věc! A navíc jsem získala nové, nečekané zkušenosti, pocit samostatnosti, užitečnosti, smysluplnosti a navrch krásné zážitky a vzpomínky.
17. listopadu 1989 jsem byla ve čtvrtém ročníku vysokoškolských studií. S kamarádkou na Národní třídě jsem zažila svůj nejděsivější zážitek v životě, za který jsem ale byla vděčná. Mohla být ve správnou dobu na správném místě.// Ne každý zažije pozitivní dějinný obrat na vlastní kůži.//
Ač moje první manželství dlouho nevydrželo, s mým druhým partnerem jsme spolu už 27 let, což je štěstí, v které jsem se kdysi ani neodvažovala doufat.
Mám tři zdravé děti, dvě z toho už dospělé a samostatné. Ne že bych to považovala za důležité, ale u prvních dvou jsem si – trochu tajně – přála chlapce a narodili se chlapci. Po několika letech jsem své naděje upínala tiše k holčičce. A bylo mi dopřáno mít i dcerku. Kdo má děti, ví, že jsou – přes starosti a obavy, které nám přinášejí do života – především obrovský dar.
A najednou mi to přestávalo stačit.
Bylo mi už víc než 30 let, když jsem si uvědomila, jak šťastný život mám a že to není samozřejmost. Měla jsem pocit, že se mi vždycky splní to, co chci. Že to všechno přičítám nějaké záhadné souhře okolností, ale že už je těch šťastných náhod v mém životě nějak moc.
A najednou mi to přestávalo stačit. Cítila jsem potřebu za to všechno někomu poděkovat. Čistě matematicky bylo najednou víc než nevyhnutelné přiznat si, že mě něco přesahuje, že je něco “nade mnou”. Nepřipustit tuto možnost mi připadalo jako výmluvy a vytáčky před sebou samotnou.
Možná i díky křestnímu listu z dětství se mi jako nejbližší, nejpochopitelnější a moje srdce nejvíc zasahující jevil “obyčejný” křesťanský Bůh. Byl to můj stvořitel, strůjce i mého života, ten, který byl vždycky se mnou, ač já nebyla vždycky s ním, přál mi, ochraňoval mě a nic za to nežádal.
Byla úleva mít komu poděkovat, koho poprosit o cokoli a za kohokoli. Koho požádat o odpuštění, když nemůžu odpustit sama sobě. Poznat, že láska může být bezpodmínečná a že taková má být a že je pro každého.
Trvalo ještě víc než rok najít křesťanské společenství, církev, která padne mému “naturelu”, ale to už nebylo to nejpodstatnější, ač i v tom mi přálo – už ne štěstí, ale vedl mě a přál mi Pán Bůh.